O plody tady úplně nejde

Vztah člověka ke krajině je – řečeno kulantně – komplikovaný. V drtivé většině latentní nebo spíše žádný. Přesto se ledy začínají pomalu hýbat. Svou měrou k tomu bezesporu přispěl covid, kdy se „svět zastavil“ a spousta lidí se z měst dočasně odstěhovala na chalupy a chaty na venkov. Nejen chalupáři se začali vracet k „půdě předků“, k samozásobitelství nebo se učí si tento vztah znovu budovat. A svou měrou k tomuto zájmu přispívá i „potulný sadař“ Dominik Grohmann.

Na otázku, co tahle činnost, které se dvaatřicetileý Dominik Grohmann z Hrušek na Vyškovsku věnuje, vlastně obnáší, vystudovaný filozof vysvětluje, že jde o propojení krajiny s ovocnými stromy, které do ní v historii vždy patřily a jež se snaží do krajiny navracet. Ostatně je to i jeho druhý vystudovaný obor, environmentalistika, který se zaměřuje právě na vztah člověka a životního prostředí. „Ovocný strom je symbolem tohoto vztahu. Je v krajině díky člověku a má jakousi sílu nás do ní poutat, lákat,“ říká. Na otázku, čím se liší od „normálních“ sadařů, vysvětluje, že vysazuje stromy, které jsou dlouhověké a vyžadují kromě citlivých „ořezů“ relativně málo péče a lidských zásahů. Tyto ovocné stromy, jež díky své odolnosti v krajině přežijí, často staré odrůdy, jsou takzvaně vícegenerační: sklízet plody nemusí nutně ten, kdo strom zasadil, ale generace, které přijdou po něm.

To, čemu se Dominik Grohmann věnuje, se odborně nazývá extenzivní ovocnářství. Na rozdíl od toho intenzivního, kdy jsou sady, lépe řečeno plantáže ovocných stromů, zaměřeny na rychlou a masivní produkci, při extenzivním ovocnářství nejsou plody to jediné. „Na ovocný strom se musíme dívat z mnoha dalších úhlů. Má také funkci estetickou, historickou, když se bavíme o starých odrůdách, funkci komunitní a společenskou při výsadbách obecních sadů, je tu funkce protierozní a také ovocné stromy v krajině podporují biodiverzitu,“ vypočítává.

Zároveň nezatracuje intenzivní ovocnářství, má svůj ekonomický smysl, přínos pro krajinu je však jen o něco málo lepší než okolní orná půda. „Nejde jen o podobnost s lány řepky nebo kukuřice. Stromy v intenzivních sadech plodí za dva tři roky, ale za patnáct let jsou na vytrhání,“ vysvětluje. Naopak oceňuje veřejné sady, vysazované ve městech v šedesátých a sedmdesátých letech, jen v Praze jsou jich desítky. „Tyhle stromy se vysazovaly ještě na semenných podnožích, jsou dlouhověké, dnes je jim šedesát let a stále plodí. Díky nim máme k dispozici veřejná místa, kam se dá jít načesat si třešně nebo jablka. V sadech je také obrovská biodiverzita a plní spoustu dalších funkcí, než byla ta původní produkční, třeba rekreační,“ vysvětluje Dominik Grohmann.