Vyhnout se nemoci

Česko ve většině mezinárodních statistik a srovnání ani neexceluje, ani se nepropadá, stojí skoro vždy tak někde uprostřed. Pozice „mohlo by to být lepší, ale není to vůbec špatné“ je samozřejmě stav, se kterým se dá žít. Existují však výjimky, kde to přinejmenším někdy možné není. Zdraví je jednou z nich.

Obyvatelé Česka nejsou, co se týče preventivních návštěv specializovaných lékařů – což je podle zdravotnických expertů důležitá součást péče o vlastní zdraví –, žádní mimořádní lajdáci. Ale mohli by k sobě být mnohem důslednější a pozornější. Každý rok tady umírá několik tisíc lidí dříve a hůře, než je nutné. A pokud se z vážné nemoci vyléčí, veřejné zdravotnictví za to zaplatí velmi vysoké částky, které mohlo využít jinde. Pro délku lidského života i státní kasu jsou preventivní lékařské prohlídky levné a účinné východisko z problému.

Více než třetina Češek a Čechů na lékařské prohlídky nechodí, i když mají na prohlídku nárok a nic je nestojí. Stát – úřady, pojišťovny, nemocnice – hledají způsob, jak je přesvědčit.

Magická hranice

„Nad tím, proč lidé nechodí, samozřejmě přemýšlíme,“ říká Ladislav Dušek, šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, kde se shromažďují všechna možná data o českém zdraví a fungování zdejšího zdravotnictví. Aktivita schovaná pod shrnujícím názvem „prevence“ má spoustu podob. Od pravidelné návštěvy praktického lékaře, zubaře nebo gynekologa po specializovaná vyšetření prsou nebo srdce, kterým se říká screening. Jan Bodnár, náměstek ředitele největší tuzemské zdravotní pojišťovny VZP, říká, že její klienti mají k dispozici asi dvacet takových vyšetření. Nárok na ně vzniká v různém věku a lékaři doporučují různou frekvenci návštěv. Děložní hrdlo je dobré vyšetřovat jednou ročně. Zvláštní vyšetření střev je možné absolvovat jen jednou za deset let, pokud se při tom prvním nenajdou žádné problémy.

Lidé tato vyšetření vynechávají nejčastěji proto, že nechápou jejich smysl – nepociťují žádné problémy, a k lékaři tedy nejdou. Nebo o tom, že nějaké preventivní programy existují, vůbec nevědí. V porovnání s těmito důvody jsou ty zbylé vlastně jen technikálie. Zhruba čtvrtina lidí ví, že prevence existuje, ale netuší, kdy na ni mohou jít. Nedostali pozvánku nebo doporučení od praktika, a tak věc pustili z hlavy. Zhruba stejný počet lidí také říká, že preventivní centra jsou vzdálená nebo je složité se objednat. Strach z „toho, na co přijdou“ nebo stud z často nepříjemného vyšetření brání v návštěvách lékařů jen menšině lidí.

„Přesto se nám posledních pět nebo sedm let nedaří prolomit něco, čemu říkám ,magická hranice‘, a to je u nás 60 procent,“ říká Dušek. Ať už jde o jakýkoli preventivní nebo screeningový program, ať je řeč o návštěvě mamografického centra nebo prostě pravidelné prohlídky u praktika, zhruba 60 procent lidí chodí a 40 nechodí. Proč se to takto seskládalo a proč se ten poměr drží, je trochu záhada. Očekávatelné rozdělení země podle vzdělání, příjmu nebo na vzorné a problémové regiony tu tak spolehlivě neplatí. Nejvíc na preventivní programy chodí lidé na Ústecku, kde je míra vzdělání i bohatství nejnižší.