Díky, že nemůžem

Zatímco průvodkyně muzea poválečné historie ve Vratislavi líčí boj hnutí Solidarita proti představitelům polského komunistického režimu, moji studenti se tváří nepřítomně. Současnost chápou jinak: jako svět na hraně kolapsu s jeho environmentálními, sociálními či genderovými problémy. Maketa staré polské masny prodávající pouze sádlo, dobový retro fiátek či kulisa sedmdesátkového obýváku sice pobaví, příběh boje proti komunismu však moc neozřejmí.

Studenti si komunismus nepamatují a jejich referenční rámec se od toho muzeálního, respektive našeho – těch, co jsme komunismus zažili, byť jen velmi krátce – dost liší. Jak tedy ono velké vyprávění vztáhnout k dnešní době tak, aby inspirovalo i ty, jimž je ta dávná doba ukradená? S tím, že strašit komunistickou stranou je passé, levicí jako takovou strašit nechceme a odmítáme redukci toho celého na varování před Ruskem. Co zbývá?

Boj proti komunismu jako černobílá pohádka o vítězství dobra nad zlem se nejen přežil, ale zdůrazňuje především výsledek. Zajímavější je však ona situace: stav, kdy se statečná menšina navzdory postihům nenechá zastrašit většinou a stojí si za svým. Smysluplnou aktualizací celého příběhu by tak mohl být apel mít odvahu lišit se svým názorem. Antisystémový étos jako nadčasový princip navíc nechává prostor i agendě antikapitalismu, pro kterou ve standardním poučení z boje proti bývalému režimu není místo.