Už dlouho nezaznělo z Evropy nic o tom, jak ji Češi obohatili a jak by jim ostatní měli být vděční.
Poklona tentokrát směřovala k Petru Fialovi a jeho týmu, když se šéfka Evropské komise Ursula von den Leyen loučila před Vánoci s českým předsednictvím. Z projevu byla znát standardní zdvořilost, ale kdo chtěl, slyšel i upřímnou vřelost. Půlrok s někdejšími kverulanty v čele dopadl nad očekávání dobře, a to i pod zvýšenou zátěží ruské agrese a energetické krize.
Teď vzniká otázka, kudy se Česko spolu s Fialou vydá na své evropské cestě dál. Jednou možností je následovat posledního českého šéfa EU Mirka Topolánka, který po skončení zpackaného předsednictví v roce 2009 rychle z role konstruktivního Evropana vypadl a s ním putovala na unijní periferii nejen ODS, ale nadlouho i celá země. Ale třeba se Fiala vypraví opačným směrem a vezme si z mentálního pobytu v centru propojeného kontinentu něco trvalejšího, tak aby Česko po prvních dvou vzpurných pubertálních dekádách konečně našlo v EU smysl a místo.
Čím víc za bé, tím lépe. Obligátní pravda, že Česko funkční a solidární Evropu životně potřebuje a královsky z ní těží, je teď v době válečného ohrožení a energetické nouze vyloženě na ráně.
Kalkul, nebo hodnota?
V udržování jednoty vůči Ukrajině se Fialovo předsednické Česko angažovalo příkladně. Naposledy v zacházení s Viktorem Orbánem. Pro mnohé v ODS byl ještě nedávno inspirativním bojovníkem za národní zájmy, teď jednotu narušoval a skončil v izolaci bez…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
