Snad zas někdy příště

Ddoběhl jsem včas.  Jsem na pražském nádraží na Florenci. Autobus do Frankfurtu má přijet až za pět minut. Zvažuju, jestli si mám vyndat knížku, vrhám se ale raději na analýzu spolucestujících. Několik Asiatů – tři mladé ženy, jedna postarší dáma a muž ve středním věku, pár Němců a zbytek Češi. Někteří mají jako já pouze batoh, většina však zvolila kufr. Chvíli poslouchám Němce, jak se baví o Praze. Pak se moje pozornost zaměří na skupinku Čechů. Dva mladí muži se baví alkoholem přímo nasáklými historkami. Kousek dál postává několik žen kolem třiceti. Rozmlouvají o jakémsi zpěvákovi, jehož jméno jsem ještě neslyšel. Pak konečně přijíždí autobus. Vystupují dva řidiči, kontrolují jízdenky a dávají pokyny, kam dát zavazadla. Po několika minutách dojde řada na mě. Usedám na místo u okna a batoh si dávám mezi nohy.

Ve 12.30 vyjíždíme. Pomalu, ale jistě mizí historická Praha. Dům po domu, ulice za ulicí se mi neodvratně vzdaluje. Přejíždíme Vltavu a mizíme v tunelu. Světélkující šeď. Po chvíli zas denní světlo. Barokní, klasicistní a secesní budovy nahradily menší, modernější, které vypadají jako z katalogu. Šarm staré Prahy se ještě jednou krátce zablýskne ve formě zaoblené projíždějící červeno-bílé tramvaje. Na horizontu na chvilku spatřím špičku Petřínské rozhledny, pak najíždíme na dálnici. Tiše se loučím s Prahou, v níž jsme prožili krásný rodinný víkend na počest stříbrné svatby rodičů. 25 let! To je něco. Taky bych to jednou chtěl zažít, jenže svatbě předchází vztah a ten já nemám…

Pohled na betonovou krajinu je víc než tristní, a tak se utíkám do živých obrazů včerejška. Vůně čerstvých teplých housek, známé bublání moka konvičky z plotny, chuť chlazeného sektu, pohled na plný snídaňový stůl a veselé obličeje slavících. Návštěva galerie, oběd v kavárně Slavia, zastávka doma na kávu a tiramisu, procházka a konečně večeře v tapas baru.

Ze série vzpomínek mě vytrhne rozmrzelý hlas řidiče. Cheb. Nastupuje skupinka Čechů, jeden z nich si ke mně přisedá. Venku začíná pršet. Usínám. Spánek však končí kousek za hranicemi v Bavorsku. Vystupují Němci, kteří se mnou čekali na nádraží v Praze. Dveře se za nimi zavřou a autobus se dává do pohybu. Pozoruji je z okna a trochu jim závidím, že už jsou doma. Mě ještě čeká několikahodinová jízda.

Opouštíme Marktredwitz. Wi-fi nefunguje, takže zapínám data, kontroluju, jestli někdo nenapsal do rodinné whatsappové skupiny. Nic. Dívám se na e-maily, Facebook a pak Instagram. Nikdo mi nenapsal. Proč taky? Bezmyšlenkovitě se nechám unášet jedním příspěvkem za druhým. Perokresba Eiffelovky, mladá holka hrající na kytaru, fotka kouřícího Humphreyho Bogarta, kompilace failů, fitness trenér v akci, Muchův plakát. Sakra, vždyť jsem nechtěl trávit tolik času na Instagramu! Vypínám mobil a vytahuju knížku. Příběh utečence „Motýlka“ není špatný, ale únava je silnější. Znova usínám.

Zbytek cesty si čtu nebo spím. Krátce po půl jedenácté vjíždíme na frankfurtské autobusové nádraží. Konečně! Vystupuju a trochu se protáhnu. Bolí mě všechno – kostrč, kolena, záda. Ale jsem rád, že je konec mé cesty v dohlednu. Na hlaváku hledám spoj do Mohuče. Nacházím a jdu na nástupiště, cestou míjím drogami rozežrané trosky. Prosí o peníze. Se špatným svědomím odmítám a spěchám na vlak.

O hodinu později jsem doma. Narychlo si zabalím batoh na zítřejší den, který jakožto praktikant strávím ve škole. Zuby, nastavení budíku, pyžamo. Padám do postele. Než se zcela poddám noci, hlavou mi znovu prosviští celý víkend. V Praze bylo krásně, tak snad zas někdy příště.

Autor v Německu studuje pedagogiku.