Démanty v zemi

Houby člověka fascinují odjakživa. Tvoří samostatnou říši jednoho z nejstarších organismů světa v přepestrých variacích druhů, tvarů, chutí, vůní a pachů. Člověka provázejí od jeho počátků: jako léčivo, například anestetikum, coby koření nebo potravina v časech nouze – odtud kdysi užívaný název „maso chudých“. V kuchařce Česká kuchyně za dob nedostatku folkloristy a etnografa Čeňka Zíbrta vydané v roce 1917 a odkazující na neúrodu v celé střední Evropě o sto let dříve najdeme kromě návodů na zpracování mouky z vodnice nebo mechu islandského a rozličných receptů, co uvařit ze šťovíku, bukvic i z hlemýžďů a žab, též nespočet receptur na prosté pokrmy z hub.

Houby ale byly oblíbené u našich předků nejen v době bídy. A dodnes jsou: z českých lesů si jich ročně odneseme desítky tisíc tun v hodnotě miliard korun. Přes toto fascinující množství se však i u nás začal postupně rozmáhat (a zároveň vracet) evropský trend: po dvou stoletích opět roste obliba lanýžů, hub, které můžeme ochutnat pouze v restauracích nebo je draze koupit čerstvé či v různých úpravách ve specializovaných e-shopech. „Náš život by se bez nich obešel, ale s nimi je mnohem pestřejší,“ říká přírodovědec Petr Synek, jeden z předních dodavatelů lanýžů do českých restaurací.

Houba z pekla

Lanýže znali Sumerové i faraoni, čínská medicína je používala jako afrodiziakum, pouštní lanýž zmiňuje Bible. Na zdejších středověkých trzích vedle hřibů či smržů byl běžně dostupný i místní český lanýž.…