Prezidentka Alžběta II.
V době sociálních sítí a permanentní kontroly je pro politiky mnohem těžší budovat si přirozenou autoritu
Svět se loučí s Alžbětou II. a není pochyb, že odešla velká osobnost. Dokonce i značná část kritiků jí přiznává řadu výjimečných vlastností. Téměř se zdá, že zemřela poslední politická osobnost, o jejímž pozitivním významu byla přesvědčena většina světa. V komentářích a hodnoceních se často opakovalo, že byla pracovitá, důstojná, skromná, sloužila věrně své zemi… Ukazuje se znovu, že zatímco v politice dostávají stále častěji prostor různí křiklouni slibující rychlé a nereálné kroky, když nastane chvíle posledního soudu, oceňují se zcela jiné vlastnosti.
Dokonce i Miloš Zeman, muž vulgarit, rychlých soudů, populismu, arogance a sledování vlastních zájmů, poslal do Velké Británie kondolenci, ve které stálo: „Její odkaz v podobě oddané služby monarchii, nesmírné pokory a vznešenosti zůstane navždy v našich srdcích.“ Až na slovo „monarchie“ bychom jeho větu mohli vztáhnout na Václava Havla či Tomáše G. Masaryka, ale jen velmi těžko na současného prezidenta samotného.
Královna Alžběta sloužila sedmdesát let. To je nesmírně dlouhá doba nejen pro ni samotnou, ale i pro společnost, kterou reprezentovala. Dnes se politiků přejíme mnohdy už za pár měsíců. Premiérové jsou instantní jako známé polévky. Jistě, královna není volena, ale i tak stojí za to přemýšlet nad tím, co jsou hodnoty či charakteristiky, které jí umožnily zachovat si tak dlouho všeobecnou úctu.
Politika se v posledních letech hodně smrskla do podoby, kdy vítězná síla zastupuje téměř výhradně své voliče. Může se to zdát logické, proč hájit zájmy těch, kteří nás nevolili. Vedle tvrdé soutěže ale k politice vždy patřil (myšleno na Západě, naše historie je krátká, byť už také máme svou zkušenost) i jistý přesah. Nazvěme to třeba onou službou zemi a všem občanům. Mělo to svůj taktický význam, zaprvé mohlo takové inkluzivní pojetí politiky získat vládnoucím stranám nové voliče a udržet vládu u moci, ale zadruhé a především, tento přístup udržoval větší klid ve společnosti. Když se podíváme do historie, vidíme, že konflikty nastaly většinou ve chvíli, kdy nějaká síla u moci příliš otočila kormidlem svým směrem. Alžběta II. byla konstantou, věrná zemi, nikoli jednotlivým stranám, byla ztělesněním postoje, že veřejná služba znamená i něco obětovat.
Pro politiky je dnes mnohem snadnější oslovovat své stoupence osočením stoupenců jiných uskupení. A naopak je mnohem těžší v době sociálních sítí a permanentní kontroly budovat nějakou přirozenou autoritu. Zejména v politice parlamentní. Přesto stojí za to zkoušet se nechat inspirovat přístupem, jaký obdivujeme u velkých státníků.
Brzy nás například čekají prezidentské volby. Přinášejí poměrně unikátní příležitost zvolit do tak významné funkce někoho, kdo nebude chtít zastupovat jen své fanoušky a nabídne nějaký přesah. Prostě zkusí úřad pojmout jako oddanou službu republice, a to s pokorou a noblesou. Ano, někdy stačí tak málo.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
šéfredaktor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].