Můžu si vzít volno?

Trvalo to pár týdnů, než se mi uvolnila hlava a přestal jsem spěchat. Najednou dokážu přemýšlet i nad jinými věcmi než nad prací. Jsem schopný se i víc zajímat třeba o práci manželky,“ popisuje Aleš (26), jak se jeho život změnil poté, co opustil zaměstnání. Po čtyřech letech odešel letos v únoru z pozice šéfa správy sociálních sítí jedné politické strany – a od té doby nepracuje. Jak sám s úsměvem říká, rozhodně se nestalo to, co čekal – totiž že bude mít spoustu volného času. Vrhl se na focení, s kamarády začal dělat podcast o sportu a víc vaří a uklízí a je „mužem v domácnosti“.

Z prostředí vrcholné politiky odešel podle vlastních slov „tak akorát“. „Nebyl jsem vyhořelý, ale byl jsem na hraně,“ říká. K odchodu ho přiměla kombinace pocitu vyčerpání kreativity, kterou přitom k práci potřeboval, únavy z několika náročných kampaní a v neposlední řadě také dojem, že práce bez přestání zasahuje do všech sfér jeho života. „Třeba i na tréninku basketbalu jsem při každém střídání hned kontroloval na telefonu, co se kde děje. Nemohl jsem být hodinu bez telefonu,“ popisuje situaci, ve které jednou takříkajíc prozřel. Během volna žije hlavně z úspor a drobných projektů, a když bude nejhůř, může se spolehnout na manželku. Zaměstnání si plánuje zase najít koncem prázdnin, už teď ale ví, že si chce dát větší pozor na to, aby lépe odděloval práci a volný čas. Takže důležitou hodnotou pro něj bude například pevná pracovní doba.

Příběhy jako ten Alešův nejsou ojedinělé. Podle nejrůznějších ukazatelů se dokonce zdá, že na pracovním trhu jak ve světě, tak v Česku se začínají hýbat ledy. Soukromé firmy i některé země v západním světě testují čtyřdenní pracovní týden a pojmem, který víc a víc proniká do veřejného povědomí, je čarodějnicky znějící slůvko sabatikl – neboli placené pracovní volno. I on by se mohl stát jedním z léků na čím dál rozšířenější pocit přepracovanosti, který může u někoho vést až ke zmíněnému syndromu vyhoření, tedy k psychickému a fyzickému kolapsu organismu. Nejde rozhodně o přehlednou mapu změn. Situace se v jednotlivých zemích i firmách liší, ze spletité směsice přesunů do jiných prací, úvazků nebo úplně mimo pracovní trh však zaznívá jedno společné volání: chceme pracovat jinak. Ať už méně, svobodněji nebo třeba smysluplněji, prostě jinak než doposud.

Doběhlo mě to

Českou debatu o pracovním volnu rozpohyboval loňský krok devětadvacetileté novinářky a moderátorky České televize Lindy Bartošové, která oznámila, že si bere půlroční neplacené volno z důvodů, které později specifikovala jako související s únavou z práce. Její oznámení vyvolalo – alespoň mezi pozorovateli novinářské branže – řadu reakcí včetně určitého nepochopení, jak je možné cítit pracovní únavu v relativně mladém věku nebo proč opouští tak prestižní pozici. Sama Bartošová mluví o tom, že se nacházela na pokraji vyhoření, unavená z mnohaměsíčního covidového vysílání a najednou v pozici, kdy sama sobě neuměla přesvědčivě vysvětlit, proč osm let v kuse pracuje tak moc na úkor volného času. „Ačkoli jsem byla na prestižní pozici, nedokázala jsem si vysvětlit, proč se cítím tak špatně, když mám podle všeho tak skvělou práci,“ vzpomíná dnes. Začala pochybovat nejenom o smysluplnosti a efektivnosti náročného pracovního režimu, ale i o tom, zda je každodenní zpravodajství obor, kterému se chce věnovat dál. Nakonec usoudila, že chce-li získat prostor k odpočinku a srovnání si vlastních priorit, bude muset odejít na delší dobu. Začátek svého půlročního volna strávila cestováním, pak pracovala na vlastních projektech nebo četla věci, na které neměla při práci prostor. Do médií se vrátit chce, říká bez dalších podrobností.

Její příběh je ojedinělý v tom, jak moc veřejné pozornosti se mu dostalo i díky tomu, že Bartošová patřila k nejvýraznějším tvářím České televize. Širší souvislosti jejího rozhodnutí však nacházejí ozvěnu i v touhách řady lidí zcela mimo záři reflektorů. Jsou to přání moci silněji nakreslit dělicí čáru mezi pracovním a osobním životem, necítit tolik tlak na výkon, odpočinout si. Jen tak být. Pocit, že pracovat se dá jinak nebo méně, není nový. Snahy o hledání ideálnějšího rozvržení pracovního a nepracovního života k lidské společnosti patří dlouho, z historie však víme, že některé události mají schopnost proces urychlit nebo někam nasměrovat. A zdá se, že dnes takovou roli sehrává pandemie koronaviru, která více či méně viditelnými způsoby zásadně proměňuje pracovní trh i přemýšlení lidí. Například ve Spojených státech se dnes mluví o tzv. velké rezignaci, protože jen v minulém roce svoji práci vyměnilo či opustilo 40 milionů Američanů. A situace nejspíš zůstane proměnlivá i nadále, a to nejen v USA. Podle květnového průzkumu společnosti PWC mezi 52 tisíci zaměstnanci ze 44 zemí celá pětina respondentů uvedla, že je „velmi pravděpodobné“, že změní zaměstnání. Ve spleti důvodů pro tak dramatické přelivy je složité se vyznat, podle odborníků však pandemie byla obdobím, které řadu lidí přimělo pořádně si zhodnotit, co vlastně od své práce chtějí a zda si připadají naplnění.

„Covid nastavil zrcadlo hodnotám, které jsem měla ve své práci v korporátu. Byla jsem rok a půl na home officu a došlo mi, že chci změnu,“ říká Kateřina Hobzová (41), která loni v červnu po patnácti letech opustila své místo v americké firmě. Minulý rok strávila cestováním a momentálně pracuje několik měsíců na farmě v Portugalsku. Za ubytování a stravu pomáhá čtyři hodiny denně rýt záhony, zalévat nebo stavět ploty, zbytek času tráví procházkami, četbou a studiem portugalštiny. Aktuální pobyt v zahraničí ji tak nestojí žádné úspory. Aby se náš hovor mohl uskutečnit, musí volat od hostitelů z hotspotu, signál je totiž jinak jen na protějším kopci naproti farmě. „Doběhl mě stereotyp. Měla jsem pocit, že se na život chci podívat z jiné stránky a že k tomu na chvíli musím uniknout ze zaběhané práce,“ popisuje důvody, které ji k odchodu vedly.

Patnáct hodin

Unavení z práce, vyčerpaní koloběhem a nároky zaměstnání. Přesně takoví neměli zaměstnanci ve 21. století být – alespoň podle předpovědí odborníků ze století minulého. Když v roce 1928 známý britský ekonom John Maynard Keynes sepsal první verzi krátkého eseje Ekonomické vyhlídky našich pravnoučat, představoval si v něm, jak bude svět práce vypadat za sto let. „Standardy života v Evropě a USA se do roku 2028 natolik zlepší, že se již nikdo nebude muset strachovat o vydělávání peněz. Naše pravnoučata budou pracovat tři hodiny denně,“ předvídal Keynes. Patnáctihodinový pracovní týden byl v jeho úvahách prakticky nevyhnutelný kvůli nastartovanému technologickému pokroku, který geniální ekonom kolem sebe pozoroval. „Poprvé v dějinách lidstva tak bude člověk řešit zcela nový problém, a sice jak naložit s množstvím volného času,“ psal.

Že se Keynes v tomto konkrétním odhadu budoucnosti úplně netrefil, cítí asi každý čtenář sám. Americká rozhlasová stanice NPR před několika lety dokonce vyhledala potomky Keynesovy rodiny, aby se podívala, jak konkrétně oni dnes žijí. Protože Keynes sám děti neměl, novináři mluvili s potomky jeho sestry – a zjistili, že její pravnuk Nicholas Humphrey (79) sice opravdu pracoval patnáct hodin, jenomže denně. Profesí neuropsycholog prý pracoval „od snídaně do večerního přesunu do postele“. Jeho sestra psychoterapeutka na tom sice byla lépe, nicméně i jí práce zabrala solidních padesát hodin týdně.

Viděno historickou perspektivou, dnešní západní člověk sice pracuje podstatně méně než před průmyslovou revolucí: od jejího začátku v polovině 19. století klesl průměrný počet odpracovaných hodin ročně téměř o polovinu, ze zhruba 3000 na něco mezi 1750–1350 v závislosti na tom, zda se jedná například o USA, nebo o Německo. Pokles se ale v jednu chvíli zastavil a na rozdíl od Keynesových předpovědí již dál nepokračoval. Zároveň se také výrazně proměnil náš vztah k práci. Z velkých historických dat samozřejmě není vidět, jak jiný je dnešní pracovní trh nejen v porovnání s dobou před sto lety, ale třeba i před několika desetiletími. Přibylo nových druhů zaměstnání, západní společnosti jsou podstatně méně průmyslové a naopak jsou vzdělanější. Jen těžko se tak porovnávají nároky, které dnes klademe na práci, s tím, co lidé očekávali dříve.

Například jednatřicetiletý IT vývojář Ondřej Havelka se dostal do kariérní fáze, v níž sice vydělával dostatek peněz, nicméně zjistil, že vlastně netuší, co s nimi. I u něj hrála roli pandemie, kdy po dvou letech strávených na home officu věděl, že chce změnu. „Ten pocit, že jsme tu jen od toho, abychom pracovali a umřeli, byl hrozný,“ popisuje rozpoložení, které ho dovedlo k rozhodnutí práci opustit a vzít si na několik měsíců volno. „Měl jsem existenční krizi. Nemám děti ani velké cestovatelské plány, takže mi začaly odpadat důvody, proč být v práci,“ říká. Na rozdíl od zkušenosti s portugalským sabatiklem Kateřiny Hobzové ta jeho – alespoň v jeho očích – nedopadla úplně úspěšně. Přehnal svá očekávání a původně stanovená kritéria „úspěchu“ volna jako například počty nachozených kilometrů, opravy v domácnosti nebo nové koníčky nesplnil „kvůli své lenosti“. Zároveň však ani nedokázal najít radost v nepracování. „Je pro mě těžké dostat se z pracovního nastavení a nemít výčitky, že ve volnu nic nedělám,“ říká, „mám pocit, že abych ve společnosti uspěl, musím vydělávat peníze. Když se jen tak poflakuju nebo lenoším, začíná mi v hlavě růst napětí, že jsem nic neudělal,“ dodává. Do práce se plánuje vrátit na podzim a sabatikl chce zkusit za pár let znovu a doufá, že bude úspěšnější.

Zdánlivě protichůdné pocity Ondřeje Havelky, kdy na jednu stranu touží po nepracování a odpočinku, na druhou stranu si ho neumí užít, nejsou podle odborníků ničím výjimečným. Americký novinář a spisovatel Derek Thompson, který se tématům práce a odpočinku dlouhodobě věnuje, psal před časem v časopise The Atlantic, že vztah mezi prací a odpočinkem je dnes „děravý“. Často totiž mícháme obě aktivity dohromady. „Koukal jsem jednou takhle na televizi na film. Otevřel jsem si k tomu počítač, že u toho dodělám nějaké e-maily. Měla to být geniální myšlenka, film otupí fakt, že dělám práci, a zároveň nepromarním tolik času jenom koukáním na hloupý film, protože u toho dodělám práci. A pak mi došlo, že jsem zapomněl, jak odpočívat,“ napsal Thompson. Sebekriticky také dodal, že jeho první reakce na toto zjištění byla, že si do počítače poznamenal, že by z tohoto tématu mohl být dobrý článek. Vedle toho se ale začal soustředit i na to, aby eliminoval zdroje rozptylování při odpočinku nebo aby četl knihy, které ani trochu nesouvisejí s jeho prací.

Neschopnost odpočívat a smazávání hranic mezi pracovním a osobním životem je jedním z důvodů, proč mají dnes podle odborníků lidé často pocit, že je práce svírá ze všech stran. Jde přitom o fenomén, který postihuje stejně tak amerického spisovatele jako českého programátora (bezpochyby jinak prožívají práci lidé zaměstnaní v manuálních profesích, kde si pracovní úkoly a problémy nejde odnést domů v mobilu nebo počítači). Přispívá k tomu například veřejné klima, které zdůrazňuje, že úspěchu je dobré dosáhnout co nejrychleji, jak naznačují například ankety typu „30 nejúspěšnějších lidí pod 30 let“ nebo prohlášení politiků o tom, jak pracují 18 hodin denně a stačí jim slabé tři čtyři hodinky spánku.

Na zahradu nebo na Slovensko

Příběhy lidí, kteří se toužili z pracovního koloběhu na chvíli úplně vymanit a dát si volno, potvrzují nejspíš očekávanou domněnku – čím méně závazků člověk má, tím snáz se mu práce opouští, byť jen na omezenou dobu. „Nemám děti, hypotéku, podpořila mě rodina a věřím, že už jsem v pozici, kdy si práci opět najdu, až na to dojde,“ říká Linda Bartošová. Obdobně situaci z Portugalska hodnotí i Kateřina Hobzová: i jí k realizaci volna pomohla absence závazků. Kdo touto podmínkou nedisponuje, pro toho je šance na delší volno výrazně omezená. Zásadní rozdíl je pak také nejen v osobní situaci, ale i v profesi, kterou člověk vykonává. „Zatímco zaměstnavatelé u lépe placených pozic, kde je potřeba větší kvalifikace, spíš vyjdou vstříc, aby o člověka nepřišli. V případě výrobních a manuálních profesí je to přesně naopak. Cokoli, co působí jako náklad navíc, může být důvodem pro to se člověka zbavit,“ říká odborářka a právnička specializující se na pracovní právo Šárka Homfray.

Čím žádanější je člověk na pracovním trhu, tím snazší je pak pro něj nalézt způsob, jak si práci přeorganizovat tak, aby mu víc vyhovovala. Nepřekvapivě do této skupiny spadají například už zmínění IT specialisté. A to jak kvůli tomu, že jejich práce umožňuje vzít si ji s sebou třeba na cesty, nebo i proto, že snáz umožňuje našetřit si na období, kdy člověk zaměstnání zcela opustí. Vladimír Štěpán (48) si vyzkoušel již oboje. Když jako IT odborník pracoval v Londýně pro jednu tamní firmu, několik zim za sebou si vzal na pár měsíců volno a odcestoval do teplých krajin. Časem ale zjistil, že jde spíš o určitou formu útěku. „Začal jsem se sám sebe ptát, proč vlastně většinu času jen sedím na židli u počítače. Mnohem víc mě začala zajímat příroda, stromy, kytky. Vidím v tom přesah, který jsem v IT nenašel,“ říká. Když přišel covid, pocity, že mu jeho práce nedává smysl, jenom zesílily, a Štěpán se rozhodl, že je potřeba udělat zásadnější krok. Přihlásil se na dálkové studium lesnictví na Zemědělské univerzitě v Praze a na finální třetí rok si plánuje vzít úplné volno v práci. A až dostuduje, k IT se už nevrátí, živit se dál hodlá jako lesník. „Pracoval jsem v minulých letech na tom, abych se naučil žít s méně a abych si našetřil,“ komentuje přípravy na přechod do finančně podstatně méně lukrativního zaměstnání. Nebojí se ani toho, že v již relativně pokročilém věku začne dělat fyzicky náročnou práci. „Vždyť IT je pro tělo trápení, člověk furt jen sedí a kazí si oči. Navíc musíte pořád sledovat nejnovější trendy, hlava je unavená. V lese sice budu možná tahat těžké dřevo a sázet stromy, ale zase budu na čerstvém vzduchu,“ říká. Připravený má už teď seznam věcí, které plánuje v příštím roce stihnout: chce si hlavně udělat řidičák a jít na praxi k nějakým lesníkům.

Jediný, kdo má dnes v Česku ze zákona nárok nejen na volno, ale dokonce i placené, jsou akademici. Jednou za sedm let si mohou vzít sabatikl, v zákoně definovaný jako „půlroční tvůrčí volno“, během něhož dostávají mzdu. Jak i pojem „tvůrčí volno“ napovídá, neočekává se, že by odborníci během volného půlroku nic nedělali, spíš jde o způsob, jak jim poskytnout prostor pro bádání, na které vedle výuky občas nezbývá příliš prostoru. „Člověk vypadne ze stereotypu a třeba zjistí, jak to funguje jinde,“ hodnotí právník Jan Wintr z pražské právnické fakulty svůj sabatikl, který strávil na berlínské Humboldtově univerzitě. „Poznal jsem nové lidi, mohl jsem víc číst. Rád jsem také chodil na nejrůznější přednášky v rámci univerzity, abych načerpal nějaké nové impulzy do vlastní výuky,“ dodává s tím, že až mu vyprší dalších sedm let, do zahraničí plánuje vyjet zase. Všechny tři největší české univerzity – Karlova, Masarykova a Palackého – sabatiklovým požadavkům vycházejí vstříc, možnosti podle jejich mluvčích v rámci fakult v součtu využívají vždy jednotlivci.

Mimo akademické prostředí se možnosti volna odvíjejí od domluvy se zaměstnavatelem. Souhrnná data samozřejmě neexistují, na základě řady jednotlivých příběhů lze však usuzovat, že již i v Česku některé firmy vnímají požadavky svých zaměstnanců na lepší rovnováhu mezi prací a osobním životem. A neplatí, že například různé formy pracovního volna mohou nabízet jen velké, dobře zajištěné korporáty. Když Petra Brablecová před dvěma lety pod vlivem pandemie nechala v šestnáctičlenném kolektivu zaměstnanců své marketingové agentury udělat průzkum, čeho si nejvíc cení, vyšlo najevo, že je to volný čas a šance vybalancovat práci a osobní život. Brablecová s manželem se proto rozhodli nabídnout svým lidem možnost plného sabatiklu, tedy placeného volna. Každý, kdo u nich pracuje víc než pět let, má nárok na měsíc volna navíc k běžným dovoleným. „Jsme malá firma, tohle je maximum, co můžeme udělat,“ říká Brablecová. Z šestnácti zaměstnanců měli na sabatikl zatím nárok čtyři a všichni si ho vzali. „Někdo volna využil k zahradničení doma, jiní šli na pěší pouť po Slovensku,“ říká šéfka agentury.

Možnost placeného volna je ovšem v Česku stále výjimečným benefitem. „Placené volno se často využívá například na podporu vzdělávání zaměstnance. Častějším jevem je ale neplacené dlouhodobé volno,“ říká Dagmar Kužvartová ze Svazu průmyslu a dopravy ČR. Právě nabídku neplaceného volna volí nejčastěji ty firmy, které chtějí na touhu zaměstnanců po odpočinku od práce alespoň nějak reagovat. Často jde o nadnárodní korporáty, které obdobné požadavky musejí řešit i v pobočkách jinde po světě.

Například Google umožňuje vzít si najednou 90 dní neplaceného volna, Vodafone až rok (člověk za sebe ale po dobu pracovní nepřítomnosti musí platit zdravotní pojištění). Kromě toho Vodafone po zkušenostech z pandemie umožňuje zaměstnancům být v práci fyzicky pouze dva dny a zbytek týdne pracovat odkudkoli. Ke klasické pětitýdenní dovolené firma přidává celkem šest dní volna, během nichž si mohou zaměstnanci vyřídit, co potřebují.

Napojení na mezinárodní koncerny samo o sobě nezaručuje, že se jejich v Česku působící dceřiné firmy nutně vydají stejně vstřícným směrem. Například německá automobilka Volkswagen před dvěma lety oznámila, že všem svým zaměstnancům v Německu nabídne vlastní verzi sabatiklu – kdo chce, může si vzít volno na tři až šest měsíců. Po tuto dobu bude dostávat 75 procent své mzdy a po návratu bude ale dál naplno pracovat za stejných 75 procent, než dorovná firmě ušlý zisk, což vychází zhruba na 18 měsíců. Česká Škoda, která je dceřinou společností Volkswagenu, podle vyjádření mluvčí Martiny Špittové možnost sabatiklu zatím „prověřuje“ a dál situaci již nechce komentovat.

Jde to

I když tedy současná diskuse o tom, jak si dát od práce na chvíli oddych beze strachu z její ztráty, nenabízí jednoduchá a rychlá řešení, neznamená to, že se situace na pracovním trhu nemůže změnit. Jeden takový příklad už známe. O práci z domova se mezi odborníky dlouho mluvilo jako o užitečném pracovním benefitu, který může vést k větší spokojenosti zaměstnanců a tím se vyplatit samotným firmám. Přesto firmy s jejím povolením váhaly: měly strach, že lidé nebudou pracovat tak důkladně jako pod dozorem v kanceláři. „Změnil to až covid, kdy firmy najednou zjistily, že kvalita pracovního výkonu nezáleží na tom, jestli je člověk doma, nebo sedí za stolem v práci,“ říká už citovaná odborářka Homfray.

Stejnou proměnu nazírání může způsobit rozvířená debata o sabatiklu – ať už jako nástroje, jak nabrat síly, zdokonalit se v něčem, na co není v pracovním vytížení prostor, nebo jako šance na urovnání vlastního vztahu k práci. „Dlouho jsem se odhodlávala k tomu, že se svého šéfa zeptám, jestli je možné vzít si na pár měsíců pauzu. Nikdo kolem mě to nebral jako něco možného, natož aby to zkusil,“ popisuje Kateřina Hobzová. V práci nakonec podala výpověď a nikdo jí místo nedrží, ale kdyby se chtěla vrátit, myslí si, že ji firma přijme. Zda bude chtít, ještě neví. „Ale dnes už se nebojím, že bych práci nenašla,“ dodává optimisticky z farmy v Portugalsku.