Zima prověří, jestli jsme Západ, nebo Východ

Kolik času strávíte ráno ve sprše?

Pro mě jde o poměrně důležitý rituál, takže patnáct minut určitě.

Tolik? Opravdu?

Řekněme deset až patnáct. Přiznám se, že čas u toho úplně neměřím. Ranní sprchu beru jako součást probouzení. Pod sprchou si i čistím zuby, což bych asi neměl. Ale ke konci stáhnu teplou vodu a chvíli stojím jen pod studenou.

Asi víte, proč se ptám. Váš německý protějšek Robert Habeck nedávno mluvil o tom, že se nikdy nesprchoval déle než pět minut. Zmiňoval to v reakci na osvětovou kampaň nizozemské vlády, která se snaží občany přesvědčit, že pět minut ve sprše stačí. Budou takové úspory a taková kampaň zapotřebí i u nás?

Myslím, že ano.

Není tedy načase začít?

Kampaň k úsporám připravujeme. S tezemi o nutnosti šetřit jsem ale já začal už na začátku vládního působení. Snažil jsem se zaměřit hlavně na energetickou úsporu budov a na apel, aby se u nás trošku méně topilo. Máme změřeno, že se u nás topí více než v klimaticky shodných evropských zemích. Jsme zvyklí větrat a pouštět teplo ven, a to vše stojí zbytečné peníze a hlavně prohlubuje naši energetickou závislost na Rusku.

Máte pocit, že měl váš apel nějaký efekt?

Se zlou jsem se potázal. Opozice začala ta slova ohýbat tak, že chci po chudých rodinách, aby mrzly. Podobně jako když jsem v době hrozícího nedostatku pohonných hmot vyzýval k tomu, abychom zkusili jezdit méně. A opět to bylo dezinterpretováno opozicí, že nutím lidi chodit pěšky. Pokles životní úrovně je vždy podhoubím pro populismus. Jedním z problémů naší doby je, že každá informace, i lživá nebo taková, která ubližuje, si vždy najde posluchače. V obchodním styku, pokud klamete, se to trestá. V reklamě za to dostanete pokutu. Ale v politice se bohužel nic neděje.

Ve srovnání s tím, čím prochází Ukrajina, je šetření energiemi maličkost. Proč na to Češi neslyší?

Na horší se samozřejmě zvyká hůř než na lepší. Podobně jako když máte přesednout z velkého auta do malého. To je samozřejmě daleko složitější přechod než naopak.

Co s tím chcete dělat?

Podle mě příští týdny a měsíce ukážou, kde naše společnost hodnotově stojí. Jestli jsme spíše blíž k západní části světa, která – aspoň jak já to vnímám – říká, že svoboda a demokracie mají nějakou cenu a že kvůli nim stojí za to se i něčeho zříct. Anebo jestli jsme spíše blíž Východu a říkáme: „Demokracie je fajn, ale hlavně abych měl levný benzin.“ Během týdnů či měsíců můžeme dospět do situace, kdy si toto morální dilema budou muset položit a zodpovědět mnozí z nás.

Když říkáte „během týdnů“, mluvíte o aktuální hrozbě vypnutí ruského plynu? Anebo na čem se bude lámat náš charakter?

Mluvím o ochotě něčeho se vzdát. Připustit si, že válka neprobíhá jen na Ukrajině, ale že se týká i nás. Zatím to není „třetí světová“, ale teoreticky by se mohla jmenovat „první energetická“ nebo „druhá studená“, nevím, jak ji později někdo pojmenuje. Ale vím, že v té válce už jsme. Rozhodně v té energetické, hybridní a hodnotové. V případě Ukrajinců se ukazuje, že jsou ochotni za svoji budoucnost a svobodu obětovat své životy. Dělají to pro sebe, pro svoji identitu, pro svoje děti. Na druhé straně těch odhadem 80 procent Rusů, kteří nemají přístup ke svobodnému a pravdivému zpravodajství, je schopno se pro Putina také lecčehos vzdát. A teď je otázka, čeho je ochoten se vzdát západní svět – a my. Na energetickou krizi zřejmě naváže krize ekonomická. Ta povede k poklesu životní úrovně a my jako společnost budeme muset sami se sebou svést hodnotový boj, jak se ke vzniklé situaci postavit. Úkolem státu bude pomoci těm, kterých se krize dotýká v jejich základních jistotách a stává se pro ně neřešitelnou.