Potterova generace

Dlouhé roky jsem jezdila na tábor. Byl zcela objektivně ten nejlepší na světě a v kratší verzi se konal i v zimě – koupání vystřídalo běžkování a noční bojovky měly nezaměnitelné kouzlo. Vznikla tady ta nejdelší přátelství mého života a konec byl vždycky smutný. Až na jeden rok. Byl leden 2008, mně bylo dvanáct a půl a vyhlížela jsem setkání s postavami, které tak ovlivnily mé dětství stejně jako kamarádi z oněch táborů. Čekal mě totiž slibovaný poslední díl Harryho Pottera.

Dodnes si pamatuji, že můj pokoj voněl čerstvě vypranými peřinami a na nich ležela vytoužená kniha. Jakmile jsem ji otevřela, nemohla jsem ji odložit. Ani na slzy kvůli smrti oblíbených hrdinů nebyl prostor, hlavní bylo co nejrychleji vědět, jak to všechno dopadne. Jakýmsi zázračným rychločtením jsem pozdě v noci došla na poslední stránku s číslem 627. Hned další den jsem začala číst znova, tentokrát naopak co nejpomaleji, abych nasála každičký detail, a pak ještě několikrát. A následně jsem se znovu vrátila k předchozím knihám série. Nepřípustnou alternativou bylo přiznat si, že je konec.

Pokud jste dospívali v letech, kdy knihy o Harrym Potterovi vycházely poprvé, je tu velká šance, že stejně jako já patříte k „původní“ potterovské generaci a netrpělivě jste čekali na každé další dobrodružství mladého čaroděje. Sirotka, který zjistí, že jeho rodiče byli kouzelníci, a otevře se před ním celý nový svět. Provázel nás dospíváním – a stejně jako náš život, i ten jeho se stával komplikovanějším. Dobrodružství Harryho a jeho nejbližších přátel Rona a Hermiony spěla k zásadnímu střetu a s tím rostla spletitost knih. To hlavní ale platilo na konci série stejně jako na začátku: přátelství překonala nepřátelství a dobro zvítězilo nad zlem. Jak říká ve druhém díle Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel: „V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“

Do takového světa by chtěl patřit každý a chtěla jsem tam patřit i já – stejně jako další stamiliony čtenářů. K dnešku se po celém světě prodalo přes půl miliardy knih série, byly přeloženy do více než osmdesáti jazyků a osm filmů, které podle ságy vznikly, vydělalo přes sedm miliard dolarů. A jako u každého správného dobrodružství k tomu patří i příběh, že všechno to začalo nenápadně. Když přesně před pětadvaceti lety v červnu vyšel ve Velké Británii první díl, nikdo netušil, že se začíná psát nejen příběh Harryho Pottera, ale i jedné z nejúspěšnějších knižních sérií historie.

Jen tak

„Mělo to skvělý humor a já měl rád fantasy a kouzla,“ říká až omluvně za to, že to nebylo složitější, Ondřej Müller, který na konci devadesátých let Harryho Pottera přivezl do Česka. Na pozici programového ředitele nakladatelství Albatros tehdy rozhodl, že první díl Harryho Pottera vyjde i v češtině. Knihu poprvé viděl ve frankfurtském metru, kde ji četla neznámá dívka, následně si ji objednal a přečetl. „Jako milovník Foglara jsem nemohl nevidět, jak skvěle je tam popisováno přátelství. Zároveň je to klasický příběh, kdy se z chlapečka pod schody, kterého šikanuje bratránek, stane oblíbený a mocný čaroděj, a tohle mají děti rády,“ říká Müller, ale zároveň dodává, že v knize rozhodně neviděl kandidáta na nejprodávanější titul přelomu století.

Takové ambice nejspíš neměla přes následnou slávu, bohatství a celosvětový rozruch ani autorka série Joanne K. Rowling. Z jejího příběhu se dnes stal již dobře známý mýtus: poprvé nad Harrym Potterem začala přemýšlet v červnu 1990 ve vlaku z Manchesteru do Londýna. Psát pak začala v Portugalsku, kam se provdala a kde se jí narodila dcera. Manželství se však rozpadlo a Rowling se vrátila do Velké Británie, konkrétně do Edinburghu, kde se několik let protloukala a psala do šuplíku. Když pak hotový první díl začala nabízet nakladatelstvím, všude ji odmítli, výjimkou se v roce 1997 stalo nakladatelství Bloomsbury. K masovému fanouškovství ale bylo tehdy stále ještě daleko, měnit se to začalo kolem přelomu tisíciletí s pronikáním knih na americký trh a prvním filmem z roku 2001.

Někdy poté jsem se ke knihám asi dostala i já. Kolik mi přesně bylo, nedokážu říct a nepamatuje si to ani moje mamka. Knihy mi kupovala „jen tak“ – a jednou přinesla i Harryho Pottera, ačkoli se prý bála, jestli na to nebudu ještě malá. Možná jsem byla, ale hned po přečtení prvního dílu jsem se začala dožadovat všech dalších, které už byly česky dostupné. I když si nevzpomínám, kdy přesně jsem potterovky začala číst, vím, kam pro ně mamka chodila – do Kuncova knihkupectví na náměstí ve Vysokém Mýtě. Od roku 2002 ho spoluvede Eva Chaloupková, která si dodnes pamatuje, jak se poprvé o Harrym Potterovi dozvěděla – na konci devadesátých let se po něm ptal zákazník.

„Netušila jsem, co to je. Pak jsme objednali pět kusů, pro jeden si ten pán přišel a další tu ležely. Dlouho se nic nedělo – a najednou bum, začalo se to prodávat,“ vzpomíná s tím, že nárůst zájmu přišel kolem let 2002 a 2003. Dnes si dávají pozor, aby pořád měli na skladě pár kusů od každého dílu. A spočítá, kolik knih za téměř dvacet let prodali – 1388. „Zaplaťpánbůh za Harryho Pottera,“ směje se.

V Česku se knih prodalo celkem přes dva miliony, a když vycházel poslední díl, také v tuzemsku čekali nadšení fanoušci před knihkupectvími v kouzelnických hábitech – i když oproti anglosaskému světu bylo české fanouškovství vždycky podstatně civilnější. Já sama jsem nikdy po hábitu ani kouzelnických proprietách netoužila, k přenesení do Harryho světa mi stačily knihy. Ty první už nemají hřbet, neustálým používáním odpadl. Někteří jiní fanoušci zas mají své výtisky nejspíš celé pobrečené. Jak mi napsala například čtenářka Kamila, dodnes si pamatuje, jak četla o smrti Harryho kmotra Siriuse. „Seděla jsem ve svém minibunkru na jabloni a totálně jsem brečela.“

Celý svět

Je pravda, že sérii k úspěchu pomohla řada věcí. Rowling se podařilo vytvořit příběh a hrdiny, kteří oslovovali nejen dětského čtenáře, ale zaujali i dospělého. Jak říká Ondřej Müller, popularita Harryho Pottera definitivně potvrdila tehdy startující trend smazávání rozdílů mezi čistě dětskou a dospělou literaturou a ukázala, že tzv. crossoverové knihy mají budoucnost. Stejně tak se série sešla s nástupem internetu, který umožnil nejen propagaci, ale i nové formy fanouškovství – čtenáři se tu mohli setkávat a donekonečna diskutovat o tom, jak bude vše pokračovat. Svou roli sehrály i zmíněné filmy: sledovat malé herce, jak rostou spolu se svými hrdiny, bylo další vrstvou příběhu.

Hlavní podmínka úspěchu však je, že Harry Potter velmi snadno umožnil čtenářům identifikovat se s příběhem. Podle spisovatelky Jany Šrámkové k tomu pomáhá obrovská propracovanost série. „Nabízí celý svět, kam čtenář může utíkat i bez hlavního příběhu,“ říká mi a dodává ještě jednu věc, díky níž podle ní Harry Potter funguje – psychologickou hloubku. „Řada postav je nejednoznačná, občas jsou nesympatičtí. Mé děti knihám nedávno propadly, a když si povídáme o jednotlivých postavách, řešíme příběhy ze života.“

Přesnější důvody mimořádného úspěchu knihy, která – žánrově řečeno – kombinuje fantasy s bildungsromanem, jsou ale dodnes tak trochu záhadou i pro literární kritiky. „Nikdo to nedokázal dešifrovat,“ potvrzuje kritik Pavel Mandys, předseda výboru Magnesie Litery. „Příběhy o čarodějích nebo kouzelné škole vyšly předtím i potom, zároveň konkrétní příběh Harryho Pottera není ani nijak výjimečný.“

Myslím ale, že skutečnou příčinu úspěchu nelze hledat v literární unikátnosti potterovské série. Když jsem na internetu poprosila fanoušky Harryho Pottera, aby se se mnou podělili o své zkušenosti, došlo mi, že ta největší síla spočívá v tom, že se knihy staly součástí reálných životů svých čtenářů – v malých i velkých okamžicích, jako skvělé příběhy, prostředníci i pomocníci. Harry Potter vystoupil ze stránek. Například Evžen mi tak napsal, že když se učil na státnice do tří do rána, pak si vždy ohřál borůvkový koláč a ještě aspoň hodinu poslouchal audioknihu Harryho Pottera. Anastasiya, že v Hermioně poprvé viděla pohádkovou hrdinku, která se štěstí nedobrala díky kráse, ale sečtělosti. A Andrea sbírala tak moc nejrůznější potterovské propriety, až nakonec svoji sbírku dnes vystavuje v děčínském muzeu.

Přišly mi desítky e-mailů a zpráv od lidí, kterým knihy pomohly zvládnout šikanu či rozvod rodičů, překonat problémy se čtením, nebo je dokonce navedly na učitelskou kariéru. A snad pro všechny to byl svět, ve kterém bylo nejen možné s chutí pobývat a objevovat jeho zákoutí, ale také se o nej opřít nebo do něj utéct, když to bylo potřeba. Německý novinář Marvin Ku ve velkém textu v magazínu Die Zeit k pětadvacátému výročí vydání prvního dílu píše, že podobně jako Harry nezapadal. Jeho rodiče pocházeli z Číny a v Hesensku, kde vyrůstal, byli v okolí dvaceti kilometrů jedinou takovou rodinou. Tak jako Harry si proto připadal součástí dvou světů – ale ani jednoho pořádně. „Myslím, že každé dítě má někdy během dospívání pocit, že je osamělé, cizí. Kdo četl Harryho, už nebyl sám. Každý čtenář mohl v knize najít přesně to, co potřeboval,“ píše Ku. A podle mě přesně vystihl příčinu úspěchu.

Já sama jsem byla velmi průměrné a spokojené dítě, které ničím nevyčnívalo. Ale ponoření do kouzelnického světa mi dalo možnost snít o tom, že i na mě někde venku čeká dobrodružství a „něco velkého“. Stejně jako Harry, i já jsem tak vlastně dostala svůj „zvací dopis“ do Bradavic – ačkoli ten reálný nikdy nepřišel, jak jsem doufala nejenom na konci páté třídy, ale trochu zahanbeně i na konci té deváté. I mě knihy nabídly svět plný kouzel a přátelství, boje dobra se zlem, ale i s domácími úkoly. Svět podmanivý, laskavý i dobrodružný, zároveň dramatický a temný. A vždycky v něčem inspirativní.

Na konci prvního dílu udělil Brumbál vysmívanému Nevillu Longbottomovi extra body za to, že se pokusil zastavit Harryho, Hermionu a Rona, když vyráželi navzdory zákazu za dobrodružstvím. „Vyžaduje velkou odvahu postavit se svým nepřátelům. Ale ještě větší odvahu postavit se svým přátelům,“ vysvětloval. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to myslel, ale od té doby si na tuhle větu docela často vzpomenu (a myslím, že každý fanoušek má nějakou „svoji“).

Řada hrdinů v příbězích Harryho Pottera je totiž přesně jako Neville: nejsou ani zdaleka dokonalí a skvělí, ale velkých věcí dosáhnou navzdory svým slabinám, občas dokonce i díky nim. Možná i proto mají potterovský příběh rády také kolektivy, které se s handicapem potýkají. Magdalena Široká, učitelka v pražském Jedličkové ústavu, mi napsala, že Harry Potter je mezi jejími studenty velmi oblíbený. Už ho v hodinách ani společně nečtou, protože ho všichni znají. „Myslím, že ho mají rádi právě proto, že v potterovském světě by i oni mohli ukázat, jací doopravdy jsou bez ohledu na své znevýhodnění.“

Bručení čmeláka

Vyrůstala jsem na evangelické faře ve východních Čechách. Jako dítě jsem se svým taťkou farářem navštívila nespočet jiných sborů a vím, že evangelické fary jsou všude stejné. Zkrátka do nich vejdete a víte, kde jste. Máte tu pocit určité stálosti, že vždy byla taková jako dnes. I proto jsem byla nadšená, když jsem už kdysi zjistila, že čeští překladatelé Harryho Pottera bratři Medkové byli synové faráře Rudolfa Medka, který desítky let žil právě na „naší“ faře. Bavilo mě přemýšlet, jestli něco z překladu Harryho Pottera nemá kořeny v jejich vzpomínkách na dětství. Určitě bylo podobné tomu mému a překvapilo by mě, kdyby jejich nejoblíbenější částí zahrady bylo něco jiného než stará kamenná zídka, kterou jsem milovala jako dítě.

Pavel a Vladimír Medkovi dali Harrymu Potterovi v češtině nezaměnitelnou podobu, která je součástí českého úspěchu. Jejich překlad zdejšímu čtenáři – na rozdíl od mnoha jiných jazyků – zprostředkoval i nenápadný humor skrytý ve jménech a popisech kouzelnického světa, s nimiž si Rowling v originále vyhrála. I ve výběru překladatelů hrál přitom hlavní roli Ondřej Müller. Medkovy dobře znal, oba se věnovali fantasy i dětské literatuře a disponovali kreativitou, která – jak Müller tušil – byla potřeba k převedení díla pevně usazeného v britském kontextu. Například ředitel Bradavic, jehož původní jméno Dumbledore odkazuje ke starému anglickému označení pro čmeláka, skončil jako Brumbál – slovo, které má evokovat právě bručení čmeláka.

Zatímco první dvě knihy přeložil Vladimír, v dalších už bratři překládali buď společně, nebo se střídali. A jedna z největších předností českého překladu byla zároveň i největší výzvou: jak do češtiny přetlumočit jména postav nebo předmětů, která v angličtině měla vlastní význam, a mnohdy dokonce rozvíjela charakter postav? Albatros Vladimíru Medkovi překlad zadal v roce 1998 a Medek celý následující rok strávil jen prací na vymýšlení klíčových jmen. Ve hře bylo i dokonce i počeštění Harryho Pottera na Jindru Hrnčíře, ale od toho nakonec upustili.

„Měli jsme vždy několik variant, telefonovali si a pak nějakou vybrali. Ale nepovažovali jsme to za historický okamžik, i proto jsem všechny papíry s poznámkami vyhodil – a stejně tak Vladimír,“ vzpomíná Ondřej Müller. Jedním z největších oříšků celé série bylo podle něj slovo horcrux – tedy viteál, označující kouzelnické předměty, do nichž Voldemort ukládal kusy své duše. „Pavel dlouho bádal, až jednoho dne mi radostně volal, že už to má. Bude to viteál, kombinace slov vita a futrál, tedy futrál na duši,“ vzpomíná Muller.

A překlad Harryho Pottera, potažmo přecházení mezi originálem a českou verzí, je pořád mezi čtenáři oblíbeným tématem. Převod prvních dílů přitom vznikal v době, kdy ještě nebylo snadné dostat se ke všem informacím přes internet, a nevyhnuly se mu tak chyby. Bára Nováková, autorka úspěšného potterovského podcastu Neplecha ukončena, ve kterém se věnuje hlavně detailním rozborům knih, upozorňuje třeba na špatný překlad pasáže, v níž Brumbál nabízí Harrymu s Ronem citronovou zmrzlinu namísto citronových bonbonů z originálu. Jak ale říká, chyby jako tahle paradoxně podtrhují charakter postav: „Dodá to tomu báječnou magii: Brumbál vypadá ještě excentričtější, když nosí po kapsách zmrzlinu.“

Mimochodem, až při práci na tomto textu jsem zjistila, že bratři Medkové nebyli syny Rudolfa Medka, ale jeho vnuky – a k „nám“ na faru jezdili za dědou na prázdniny. Na chvíli se mě zmocnilo zklamání, že už (si) nemůžu vyprávět příběh o tom, že naše zahrada možná ovlivnila něco v překladu knih. Pak mi ale došlo, že to tak nemusí být. A nejen proto, že prázdniny u dědy mohou být obrovsky formativní zkušenost. Ten vysněný příběh pro mě nicméně zůstane stejně skutečný – jako každý dobrý příběh. Jako Harry Potter.

To hlavní zůstává

I po čtvrt století po vydání prvního dílu je Harry Potter fenomén. To hlavní totiž zůstává – jak potvrzují knihkupci, knihy se stále prodávají a cestu si tak nacházejí i k novým generacím. A ke knihám se v různé míře dodnes vracejí i zástupci „původní“ generace. Někteří v knihách s věkem a zkušenostmi objevují další rozměry. Pro jiné je to „nostalgický dezert, který si dopřávají o Vánocích“.

HBO loni natočila speciální pořad ke dvaceti letům filmové série, kde představitelé Harryho, Rona a Hermiony a dalších hrdinů vzpomínali na natáčení. Nejen ve mně vyvolal na chvíli pocit, že se nic nezměnilo. Jenže aspoň ty klasické „potterovské“ časy jsou pryč. A za dvacet pět let se změnilo i hodně ve světě, do něhož Harry Potter vstupuje.

J. K. Rowling dnes píše detektivní romány a namísto tradované legendy o „nejbohatší spisovatelce“ se kolem ní v posledních letech rozpoutala kontroverze kvůli výrokům na adresu transgender lidí. Veřejně argumentovala například proti tomu, aby transgender ženy mohly bez omezení používat dámské toalety, což jí spolu s dalšími prohlášeními vyneslo obvinění z transfobie. Jak popsal Die Zeit, v reakci na její výroky se objevily i výzvy na stažení knih z prodeje.

Zmíněný novinář Ku má k tomu ve svém textu zajímavý postřeh, že zatímco na příbězích Harryho Pottera se nezměnilo nic, čtenáři – kteří s ním vyrůstali a mezi něž počítá i sám sebe – se stali kritičtějšími, političtějšími, pozornějšími. „Harry Potter náš naučil postavit se nespravedlnosti,“ píše Ku, když se snaží pochopit, proč dnes někteří fanoušci nemohou překonat pocit, že jejich stvořitelka opustila princip potterovského světa – a sice že své místo v něm najde úplně každý, ať je jakýkoli.

Rozsoudit, jestli „budoucí“ výroky autora mají zpětně ovlivňovat názor na jeho dílo, není tématem ani cílem tohoto textu. Podle mě samy knihy o Harrym Potterovi zůstávají prostorem, kde „pomoc najde každý, kdo o ni požádá“. Nejsilnější zprávy, které jsem od čtenářů dostala, byly logicky od lidí, jejichž život se s Harrym Potterem protnul takřka doslova. V jejich případě se knihy staly součástí těch nejtěžších situací, jaké si kdo umí představit. Sára mi popsala, jak vypadalo její dětství, které prožívala s otcem alkoholikem, v depresích a v jednu dobu i s myšlenkami na sebevraždu. „Ač to zní komicky, tak vlastně jeden z důvodů, proč jsem to v tu dobu neudělala, bylo, že jsem si strašně přála vědět, jak to s Harrym dopadne,“ vzpomíná dnes. Nikki v roce 2018 ve svých šestadvaceti onemocněla rakovinou. Když musela podstupovat dlouhé chemoterapie, do nemocnice si s sebou brala deku s erbem bradavické školy a nějakou z knih o Harrym Potterovi. „Uklidňovaly mě a dodávaly mi odvahu,“ říká.

Je to přesně tak. Harry Potter proměnil naše životy k lepšímu, ať už dodával odvahu v náročných životních situacích nebo „jen“ rozveseloval ve špatných dnech. Mojí nejoblíbenější postavou byl vždycky Albus Brumbál - a myslím, že je to právě ředitel Bradavic, kdo v posledním filmu v rozhovoru s Harrym vystihl, proč je celý příběh tak kouzelný: „Slova jsou podle mého ne tak skromného názoru naším největším a nevyčerpatelným zdrojem magie. Schopná způsobovat zranění a napravovat je.“