Neumíte se soustředit?

Ne nadarmo se říká, že pozornost dáváme či věnujeme (anglicky mluvící část planety Země jí dokonce platí). Fajn, ale abychom mohli dávat, musíme mít kde brát. A v tomto směru má západní svět velké rezervy: zásoby pozornosti a soustředění se zde v posledních letech povážlivě ztenčují. Možná je marnotratně utrácíme za informace a emoce, které za náš zájem prostě nestojí, a pak nám na skladě nezbývá dost na důležité otázky. Možná nám ale do zásob chodí škodná a systematicky a dlouhodobě nám je krade. Hlavními podezřelými jsou technologické vynálezy posledních let. Recept na zlepšení zároveň leží na stole – i když na něj nejspíš hned tak nedojde.

Nicotné a banální

Když Viktor Janiš před několika týdny usedal k souboru sci-fi povídek americké spisovatelky Alice Sheldon ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, ovládala ho radost. Oceňovaného překladatele, který za svoji kariéru přeložil 135 knih, zajímal kromě textu samotného také osud autorky, která publikovala pod mužským pseudonymem James Tiptree a ošálila tím i některé svoje kolegy. „Spisovatel Robert Silverberg píše v předmluvě ke sbírce Teplé světy, že autorem těchto textů může být pouze muž,“ říká Janiš se zjevným zápalem pro věc v kavárně nedaleko svého bytu v pražských Bohnicích. „Jenže ona byla analytička CIA, takže vojenské reálie jí vůbec nebyly cizí.“

Než ale stihl knihu dopřeložit, vypukla na konci února válka na Ukrajině. Překladatelské povolání je obecně náročné na pozornost a soustředění a Janiš s trochou nadsázky připodobňuje svoji práci k mnišské klauzuře – zavřený v tichu o samotě s textem a nastaveným denním penzem přeložených normostran, které je nutné dodržet, pokud se chcete touto prací uživit. Tímto přísným řádem pořádně zatřásl covid, kdy vlivem distančního vzdělávání dětí, nejistoty spojené s dopady pandemie na nakladatelský byznys a celkového stresu ze zdravotní krize globálních rozměrů koncentrace úplně nekvetla. Válka pár set kilometrů od domova, která přinesla strašlivé tragédie a reálné ohrožení i pro nás, představovala další hlasité vyrušení.

„Najednou jsem se nemohl vůbec soustředit,“ říká Janiš. „Jednak proto, že všechno, na čem jsem dělal, mi v porovnání s tím, co se dělo na Ukrajině, připadalo nicotné a banální. I když vím, že moje práce není nedůležitá.“ A také proto, že černá díra, která v posledních letech tak mocně pohlcuje naši koncentraci, ještě zvýšila svoji ohromnou přitažlivost.

Sociální sítě zprostředkovaly jak přímá svědectví o zločinech ruské armády i osudech ukrajinských obyvatel, tak nekonečný proud postřehů i analýzy expertů všeho druhu. „Nikdy bych si třeba nemyslel, že budu s takovým zájmem sledovat například experta na logistiku Trenta Telenka, ale když vám skvěle vysvětlí, proč Rusům praskají pneumatiky, tak si to zkrátka přečtete,“ říká Janiš s tím, že zároveň dobře rozuměl mechanismu, s nímž mu algoritmy sociálních sítí nabízejí další a další zajímavé informace.

„Vždy jsem si říkal – ještě jeden tweet, ještě jeden, a pak už jdu od toho.“ Nakonec tento svůj zájem zkombinoval s prací a začal vybrané zahraniční texty o válce překládat do češtiny, což postupně přilákalo k jeho facebookovému profilu nové lidi, celkem asi tři tisíce sledujících navíc, což není málo. V době, kdy se kvůli složitému postavení knižních nakladatelů očekává i od překladatelů, že budou svoji práci zároveň propagovat na sítích, se širší dosah hodí, zároveň ale větší provoz na profilu znamená další narušení koncentrace, sdílené texty ho následně odvedou k dalším zajímavým článkům, a tak pořád dokola. „Někdy mi to připadá jako spiknutí, jehož cílem je, abych nemohl pracovat,“ směje se Viktor Janiš. „Jsem hrozně zvědavý a je těžké tomu odolat.“

Nastaveni k vyrušení

Pokud vás covid a Ukrajina vytrhly z koncentrace podobně jako úspěšného překladatele, máme pro vás dobrou i špatnou zprávu. Ta dobrá je, že v tom nejste sami a jde o reakci, která je stejně přirozená, jako když za vámi na ulici zatroubí auto a vy se ohlédnete, abyste zjistili, co se děje. Reakci navíc evolučně podmíněnou. „Člověk žijící ve stepi se potřeboval uchránit před nebezpečím, takže přirozeně věnoval pozornost každému zvuku, každému pohybu,“ říká socioložka a informační vědkyně Michaela Slussareff, která se na Filozofické fakultě UK věnuje novým médiím a technologiím. „Zároveň kdybychom se dokázali ponořit opravdu dokonale do nějaké aktivity, tak by nás pak nevyrušilo třeba plačící dítě. Takže jsme do značné míry nastaveni k tomu, abychom byli vyrušitelní.“