Make love, not war

Jenomže válka je pořád tady. A ve válce jsou nevinné oběti. Často to jsou děti. Šesti- a osmiletého kluka jsme přijali dnes v noci. Cestovali snad půl dne z asi sto kilometrů vzdáleného místa v horách. Oba dostali zásah dělostřeleckým granátem. Naštěstí ne z bezprostřední blízkosti. Ale střepiny k nim dolétly bezpečně. Šestiletého zasáhly mnohočetně do hrudníku a hlavně do břicha. Staršímu rozbily pravé koleno. Mladšího jsme operovali ještě v noci. Naštěstí to bylo jen drobné poranění tenkého střeva. Vyčerpaný kluk se během vizity ani nevzbudí z hlubokého spánku. A my ho necháváme spát. Co se stalo, se dozvídám až od toho staršího, který nám živě popisuje, jak a kde k úrazu přišli.

Tohle jsem napsal do knížky Nebe nad Jemenem. Byla to největší humanitární katastrofa v roce 2019, kdy jsem tam byl na chvíli osobně. Stále trvá. Kultovní slogan „make love, not war“ jsem si dnes půjčil, abych se znovu věnoval prevenci války. V programech zdravotní prevence s ní totiž nepočítáme. Příběh pokračuje. Starší kluk nám dává informaci o okolní bezpečnostní situaci. Na co bychom se měli připravit a co můžeme očekávat. Můžeme očekávat válku. Válku, která k nám přivádí skoro až v polovině případů dětské pacienty. Válku, které nerozumím, protože i pro místní je nepochopitelná. Válku třetího tisíciletí, která se vede konvenčními zbraněmi na vrcholu technologické revoluce tak pitomě, že stále ještě nevynechává alespoň dětské oběti. Válku, do které děti nepatří.

Stojíme před…