Třeba se v příštím životě narodím v Evropě

Když mi bylo dvacet, můj dědeček vážně onemocněl. Ležel v posteli a plakal: Víš, co je můj sen? Vidět tvou svatbu,“ vypráví Anurag, své nádherně tvarované havraní obočí skryté pod kapucí šedivé teplákové soupravy. Sedíme na zemi, zády opření o stěnu. Do místnosti vstupuje Prija, oděná do tradičního oděvu šalvar kamíz – dlouhých tmavě modrých šatů se zrcátky a barevnou výšivkou na hrudi, zpod nichž čouhají zvonové nohavice kalhot stejné barvy. Se starostí ve tváři beze slova pokládá na noviny rozprostřené před námi kovové misky s dhálem ze žluté čočky a čerstvě upečené chlebové placky čapátí.

S Prijou, jejíž jméno značí „milovaná“, se Anurag, jehož jméno znamená „láska“, oženil pár měsíců poté, co jeho umírající dědeček vyslovil své přání. Prijin otec tehdy náhodou obcházel domy v jejich rodném Váránasí, aby našel dceři ženicha.

Domluvené svatby v Indii předcházejí asi 90 procentům manželství a podle průzkumů se těší podpoře většiny společnosti. Svěřit výběr partnera rodičům v situaci, kdy svazek dvou lidí z odlišného náboženství či džáti (kasty) představuje nadále stigma, mnozí vnímají jako nejjednodušší řešení – ač jsou nyní na vzestupu takzvané polodomluvené svatby, kdy do výběru partnera mohou mluvit i budoucí manželé a manželky.

Anurag se narodil nedaleko Váránasí do  velmi chudé a zbožné hinduistické rodiny. Pracovat začal v patnácti jako pouliční prodavač zeleniny, anglicky se naučil v McDonald’s. Po svatbě se s ženou přestěhovali z Váránasí do Dillí, kde je…