Konflikt s Ruskem a české mlčení

Svět vstupuje teprve potřetí ve své historii v našem letopočtu do roku se třemi dvojkami. Jaký bude? Úvahy nad touto otázkou lze v Česku jen těžko vést jinak než pohledem na událost, kterou prezident Miloš Zeman ve vánočním projevu se svým pověstným citem pro manipulaci zamlčel. Jistě, covidová pandemie bude dál komplikovat život, stejně jako globální ekonomické těžkosti nebo spory o snižování emisí skleníkových plynů. Náš pohled na priority ale může zásadně změnit jiná událost: víc než sto tisíc ruských vojáků čekajících v plné zbroji na ukrajinské hranici. Pokud dostanou povel k invazi na Ukrajinu, budou covid nebo rostoucí inflace vypadat jako ty menší problémy nadcházejícího roku.

Od Havla ke Kaczyńskému

Celá věc se týká Česka nejen tím, že Ukrajina je blízko a v současném světě je vše propojené. Hlavní agresor jménem Vladimir Putin navíc krátce před Vánoci oznámil, že mu nejde jen o Ukrajinu. Požaduje ještě nehoráznější věc – stažení NATO za hranice platné do roku 1997, tedy před přijetím Česka, Polska, Slovenska, Maďarska a pobaltských zemí. Pokud se tak nestane, Rusko obsadí Ukrajinu, protože jen tak může ochránit svou bezpečnost a zabránit rozšíření Aliance až ke svým hranicím, oznámil kremelský vůdce.

Za takového stavu ruských imperiálních ambicí se tak nehraje o nic menšího než o udržení stávajících evropských pořádků, pro nás konkrétně pak o udržení naší příslušnosti k Západu, anebo o návrat pod vládu říše, jejíž civilizační stisk jsme poznali během okupace v letech 1968–1989.

Není samozřejmě nic snazšího než uprostřed jiných starostí mávnout nad slovy ruského prezidenta rukou s poznámkou, že přece není blázen, aby se pouštěl do válečného dobrodružství, které by mělo ničivý dopad i na ruskou ekonomiku. Nikdo v tuto chvíli neví, nakolik jde o reálnou hrozbu, nebo jen blafování. Ruská armáda připravená na ukrajinské hranici je však realitou, stejně jako Putinovy výhrůžky. Znalci Ruska navíc hovoří o poměrně nepřehledném rozložení sil uvnitř ruského mocenského aparátu a o zásadním vlivu armádních špiček na politiku. Do rozhodování tedy mluví lidé, kteří teskní po velmocenské slávě Sovětského svazu ještě o něco víc než Putin a méně než on si lámou hlavu s globálními následky většího vojenského střetu.