Můj den začíná výjimečně dobře. Sice jsem vzhůru už od pěti, ale malý spí u chůvy na zádech. Jelikož pracuju jen na půl úvazku a první on-line schůzi mám ve dvanáct, tak toho využívám, zamykám se do pokoje pro hosty a pouštím si Wonder Woman.
V 11.50 zjišťuju, že mám spoustu nepřečtených zpráv na firemním WhatsAppu. Ve Rwandě, kde už čtvrtým rokem žiju, je WhatsApp důležitou součástí komunikace. Když si přečtu zprávy z minulého večera, tak zalituju, že mám pravidlo nedívat se na telefon po sedmé hodině večerní. Šéf nám oznamoval, že se mu podařilo dostat nás na seznam firem, které mohou nechat očkovat svoje pracovníky proti koronaviru, ale že se musíme do nemocnice dostavit mezi devíti a dvanácti následující den, tedy dnes.
Nemocnice je z mé čtvrti autem asi 20 minut, kdybych tedy nějaké auto měla a troufla si tady řídit. Veřejná doprava tu moc nefunguje a mototaxi mají příliš velkou nehodovost. Volám manželovi, jestli by mě nemohl do nemocnice hodit. Manžel nemůže, ale posílá mi kamaráda taxikáře. Chůva přichází se synem, který se vzbudil a chce se nakojit, což mě zpozdí o dalších 15 minut.
Rwanda nemá jasná pravidla o tom, kdo se zrovna může nechat očkovat, ani tady nefunguje centrální on-line registrační systém, takže tohle je příležitost, která se neodmítá. Ze začátku roku byli prioritní lidé nad šedesát, lidé s komorbiditami a lidé v první linii. Většinou ti, kteří pracují v turismu, jenž představuje jeden z hlavních ekonomických sektorů země. Těch ale ve výsledku moc nebylo. Rwanda je země mladých, ti dlouhodobými nemocemi příliš netrpí a většina Rwanďanů ani není zaměstnaná, živí je jejich políčko za domem. Spíš než covid je nakonec ohrožoval hlad, protože neměli jak své výpěstky prodat. Pro nízkou možnost organizace se tak rozhodlo, že se dále přednostně naočkují zaměstnanci, protože to půjde dobře koordinovat.
Když o půl jedné přicházím do nemocnice, očkování je v plném proudu. Venku pod stromy jsou čtyři řady a zhruba deset dalších hloučků, jsem z toho zmatená do chvíle, než uvidím známou. Ta mi vysvětluje, že řady jsou podle firem a že si mám stoupnout do té se jménem té mé. Po pár minutách nedorozumění zjišťuju, že naše malá poradenská a účetní firmička (12 zaměstnanců) je zapsána pod Svazem účetních a že celý systém je celkem dobře zorganizovaný. Vyplňuju papírovou žádanku, naštěstí se mě ujme nějaký náhodný pán a přeloží mi, čemu nerozumím.
Načež mě zvou do místnosti, kde mi zdravotník píchne dávku do ramene a upozorní mě, že musím 15 minut počkat venku. Certifikát o očkování si můžu stáhnout on-line, ale moji radost kalí vědomí, že ČR prozatím očkování ve Rwandě neuznává, ač jsem očkovaná vakcínou od Pfizeru, kterou Evropská unie akceptuje.
Celý proces trval všehovšudy kolem 20 minut, jsem příjemně překvapená. A jsem vděčná Rwandě, která se jako první africká země rozhodla nespoléhat se jen na program COVAX, ale zakoupila zhruba milion vakcín od Pfizeru. Ne nadarmo se Rwandě i kvůli tomuhle typu premiantství přezdívá Africké Švýcarsko. I když chybičky se najdou – od přátel se dozvídám, že všechny vakcíny budou použité v hlavním městě Kigali, protože nejsou dostupné chladicí vozy, které by vakcíny rozvezly do zbytku země.
Kdy budeme moct uspořádat oslavu naší svatby, nevím. Vzhledem k tomu, že skrz COVAX má být očkováno maximálně 20 procent obyvatel třetího světa a že ne všechny země si můžou dovolit vakcíny dokoupit, tak je dost pravděpodobné, že to tak brzo nebude. Vidím jistou naději v tom, že Rwanda se rozhodla vybudovat továrnu na vakcíny, aby mohla zásobit africký kontinent.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
