Zrušená realita

Na stanici Wollankstrasse je klid. Nikdo ve středečním dopoledni nespěchá na příští spoj, málokdo vystupuje z přijíždějících vagonů. V přilehlé zeleni jen jedna padesátnice venčí psa. Okrově okachličkovaná nádražní budova, skrze niž vedou schody nahoru na peron, leží na severu Berlína, daleko od turistických davů. Její dnešní nenápadnost jen podtrhuje absurditu situace, která tu vznikla před 60 lety, kdy východoněmecký režim roztrhl největší německé město ostnatým drátem a později zdí.

Demarkační linie mezi sovětským a západním sektorem totiž ležela na hraně náspu, po němž do stanice jezdí městská S-Bahn. Nádražní budova stála ve východním sektoru, ulice před ní už v západním. Východoněmečtí komunisté dokázali i tento problém vyřešit, a to tak, že pro západoberlínské cestující ponechali stanici v provozu a přístup z východní strany pro své vlastní občany zabarikádovali cihlami.

Kdo se dnes kolem stanice Wollankstrasse potuluje, ten si této kafkovské minulosti nemusí všimnout. Vchody jsou opět otevřené oběma směry, žádná výrazná informační tabule tu nestojí. Zarazí jen, že na západní straně hned pod kolejním náspem navazuje silnice a za ní starší zástavba, zatímco na východě leží pár desítek metrů široký pás zeleně a za ní postavená první řada domků sestává převážně z pár let starých novostaveb. Ale jsou tohle stopy někdejšího pásma smrti u berlínské zdi, tedy na různých místech 15–150 metrů širokého prostoru mezi vnější a vnitřní hraniční zdí, kde východoněmečtí pohraničníci stříleli do uprchlíků? Nebo to je jen zeleň bez hlubšího významu?

Návštěvník si nemůže být zcela jistý. Než osloví onu padesátnici venčící pejska. „Je to tak, bylo tu pásmo smrti,“ potvrzuje domněnku. „A tady kousek od nás pohraničníci v roce 1984 zastřelili dvacetiletého kluka,“ ukazuje ke křoví. Paní Renate, jak říká, se před devíti lety nastěhovala do jedné z okolních novostaveb, které rostou ze země poblíž bývalé hraniční linie i na starších prolukách zbylých ještě z bombardování během druhé světové války. „V těch několika starších domech na východě, které tu u bývalé hranice vidíte, prý dřív bydleli jen dobře prověření lidé, často rodiny pohraničníků. Kdo sem chtěl na návštěvu, ten potřeboval zvláštní povolení,“ dodává.

Berlínská zeď stála 28 let, dva měsíce a 28 dní. Pak byla rychle a takřka kompletně zbourána, protože překážela a Berlíňané jí měli plné zuby. Teď už tedy neexistuje déle než 31 let a její otisky návštěvník v rychle srůstající metropoli na první pohled nevidí, vyjma turistických atrakcí. Pokud ale zostří pozornost, tak je najde – a to v mnoha různých podobách.

Z Berlína do Berlína

Jedna z nich je k vidění hned na ulici Wollankstrasse, která asi padesát metrů od stejnojmenné stanice S-Bahn vede tunelem pod kolejemi. V letech 1961 až 1989 byl tunel zastavěn tvárnicemi, a kdo jím projde v roce 2021, ten během pár vteřin vkročí z jedné berlínské atmosféry do druhé. Na východní straně leží Pankow, rezidenční čtvrť se starou zástavbou, alejemi, širokými a volnými chodníky. Bydlela zde východoněmecká střední vrstva, dále na severu sídlila komunistická vláda a dnes tu panuje poklidná, skoro předměstská nálada. Na středečním trhu nakupují převážně šedovlasé babičky, zastavují se u stánků s nakládanou zeleninou ze Spreewaldu, krabicemi pantoflí, věšáky s halenkami dávno vyšlými z módy.

To západní strana tunelu ležící ve čtvrti Wedding je od prvních metrů zahuštěnější a hlučnější. Na chodnících jsou rozestavěné stolky shisha baru a několika bufetů s tureckým kebabem. Pohybuje se tu citelně více lidí, zvláště pak potomků gastarbeitrů z Turecka, kteří se po stavbě zdi stěhovali do levných bytů ležících blízko její západní strany.

Od Wollankstrasse kráčíme směrem na jih po značené „Mauerweg“, stezce postavené pro chodce a cyklisty podél celého asi 160kilometrového obvodu berlínské zdi. Vede nejprve po západní straně kolem domů postavených po druhé světové válce, kdy mimochodem spojenecké bomby srovnaly se zemí 32 tisíc ze 150 tisíc budov v Berlíně a 100 tisíc jich vážně poškodily. Pak přechází na východní stranu, do neupraveného pásma křoví, neposekané trávy a zahrádek, a poté stovky metrů dlouhou alejí třešní, jež Berlínu po pádu zdi darovalo Japonsko.