Úhel pohledu

„Jsou dějiny od toho, aby ve vás vyvolávaly pocit hrdosti, nebo abyste se měli zač stydět?“ ptá se v deníku Financial Times britský historik usídlený v USA Simon Schama. V podstatě tak shrnuje těžiště líté debaty, která právě otřásá Amerikou.

Více než dvacítka amerických států si již odhlasovala opatření, jež brání tamním školám zatěžovat žáky dějinnou interpretací nazývanou souhrnně kritická teorie rasy. Ta v podstatě tvrdí, že rasismus není projevem idiocie jednotlivců, ale systémovým jevem trvale přítomným v americké společnosti. Že o Spojených státech nelze bez rasismu vůbec přemýšlet, a to nejen při pohledu do zpětného zrcátka dějin, ale nejspíš ani s očima upřenýma do budoucnosti. Ve slavné povídce Derricka Bella, jednoho z praotců zmíněné teorie, tak během návštěvy mimozemšťanů vymění „bílá“ Amerika (po krátkém váhání) své černošské spoluobčany za nabídku technologických vymožeností. Spoutaní černí Američané nastupují do kosmické lodi a opouští kontinent podobně, jako do něj kdysi přibyli. Nic se nezměnilo. Nic se nikdy nezmění.

Popsaný pesimismus si oblíbila americká levice, její konzervativní protipól naopak i nadále lpí na optimistické interpretaci amerického příběhu. O počátečním hříchu jistě nelze pochybovat, Američané se ale mají vnímat jako národ přičinlivých vymítačů ďábla. Boj se odehrává v nitru každého jednotlivce, jen on je odpovědný za své postoje a činy. Není to zrovna běh na krátkou trať a ani tenhle pohled nenabízí dokonalost, o té však lidské…