Poslední svého druhu

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že nejde o nějaký opožděný apríl. Protože Červený seznam taxonomů je jeden z těch nápadů, ve kterých se potkal vtípek s užitečností.

Červené seznamy zachycují, jak známo, zvířata a rostliny, jimž hrozí vyhubení. Jak šla desetiletí, vědci se od katalogů sepisovaných od oka dostali k propracovaným kritériím a hodnocení složitých dat. Načež teď někoho v Evropské komisi napadlo, že stejný postup by šlo použít také na vymírající vědce.

Biologie se během minulého půlstoletí notně proměnila. Více a více se přesouvá do laboratoří a bádá o buňkách a molekulách, genetickém kódu nebo evolučních zákonitostech. Moc nám to dalo. Rozkrýváme podstatu života; spousta objevů má také velký užitek v medicíně. Přirozeně ale mezitím schází na úbytě klasická přírodověda, jak vyrůstala v 18. a 19. století. Hlavně mizí lidé, kteří umí poznávat a třídit živý svět v jeho ohromující rozmanitosti. A zbývající taxonomové, jak se jim říká, pracují vesměs v tropech, kde se dají dělat zajímavější objevy než na prozkoumanějších kontinentech.

Ochrana přírody se bez třídění a mapování neobejde. Jenomže lidé, kteří třídí a mapují, se sami stávají vzácností. S většími zvířaty to ještě není tak špatné, protože s nimi pomohou neprofesionálové. Miliony Evropanů poznají konipasa lučního od konipasa horského a ropuchu krátkonohou od ropuchy zelené. Mozaiku divokého života ale utvářejí hlavně obskurní breberky: v Česku žije asi čtyřikrát více druhů ploštic než všech ptáků…