Lukašenkův manévr

Lidé, kteří k nám utíkají z nesvobodných zemí, popisují jeden moment ve svých životech velmi podobně. Když konečně překročí hranice Unie, spadne z nich obrovská tíha. Jsou v bezpečí, mohou svou energii věnovat něčemu jinému než neustálé obezřetnosti. To zní jako dobrá definice: jsme místo, kde se pronásledovaní lidé mohou nadechnout. Únos evropského letadla, který zorganizoval běloruský diktátor Aljaksandr Lukašenka k zatčení uprchlého opozičního aktivisty, tak není jen útok na tamní svobodomyslnou veřejnost a na bezpečí leteckého provozu. Je to útok i na nás, na svět, jaký se v rámci vlastních hranic snažíme budovat.

Těžký soupeř

Pratasevičův únos je součástí širšího trendu. Autoritáři své kritiky a exulanty pronásledovali vždy, v posledních letech se však pouštějí do spektakulárních akcí, všem na očích, kdekoli na světě. Ať už jde o útok nervovým plynem (ruský pokus zabít přeběhlého agenta Skripala v Británii), vraždu na vlastním konzulátu v cizí zemi (zabití a rozčtvrcení novináře Chášukdžího Saúdskou Arábií v Turecku) nebo teď vynucené přistání letadla v Minsku. Za první dva útoky jejich strůjci, ruský prezident a saúdský princ, doopravdy nepykali. Možná ta benevolence dávala z pohledu lídrů Spojených států a Evropské unie geopolitický smysl. Každý podobný pokus, který projde bez trestu, však posouvá hranice možného. A pokud se i teď ukáže, že unést člověka z letadla a jen tak mimochodem při tom ohrozit životy sto sedmdesáti lidí na palubě je možné bez…