Speciální jednotky, kam se podíváš

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Během posledních několika desetiletí se zásadně proměnila podoba amerických ozbrojených sil, alespoň tedy té jejich části, jež aktivně zasahuje do skutečných bojů. Došlo k tomu nenápadně a v podstatě bez veřejné debaty, a já sám jsem byl bezděčným svědkem této proměny. Jedna z mých prvních knih, Černý jestřáb sestřelen, popisovala tragickou operaci amerických zvláštních jednotek v Somálsku. Další kniha, Guests of the Ayatollah (Hosty u ajatolláha, v češtině nevyšla), se zabývala krizí spojenou s únosem amerických diplomatů v Íránu a v detailu se opět soustředila na přerušenou záchrannou misi speciálních jednotek. Zvláštní jednotky se účastnily také úspěšného pronásledování drogového bosse Pabla Escobara, o tom pojednávala má kniha Zabít Pabla. Zvláštní jednotky pak provedly výsadek, který ukončil životní dráhu Usámy bin Ládina, a ten se stal námětem mé knihy Poslední akce. Vlastně jsem pátral po dramatických vojenských operacích, a přitom jsem neúmyslně mapoval nárůst významu speciálních jednotek, jež se stávaly těžištěm amerických ozbrojených sil.

Americké vojsko v běžných představách sestává z obřích lodí, strategických bombardérů, jaderných ponorek, plameny šlehajících raket a početných vojenských jednotek – a ty také pohltí 98 procent rozpočtu Pentagonu. Oddíly určené pro zvláštní operace jsou naopak překvapivě nepočetné. Přesto na jejich bedrech nyní leží většina přímých ozbrojených střetů v reálných nebo potenciálních krizových oblastech po celém světě. Speciální jednotky dnes spadají do kompetence Velitelství speciálních operací (SOCOM), přezdívaného také bojové velitelství, jež podléhá přímo ministrovi obrany. Svoje výsadní postavení získaly navzdory počátečnímu tvrdému odporu konvenčních armádních složek a v podstatě, aniž by si toho někdo z nás všiml.

Stalo se tak z nezbytí. Svět, v němž žijeme, se nachází nepřetržitě ve stavu „konkurence s absencí konfliktu“, jak zní fráze uvedená v americké obranné doktríně. „Existuje celá stupnice napětí, od naprostého míru, který na Zemi nikdy nebyl, až po otevřený válečný střet,“ vysvětloval mi vloni bývalý velitel SOCOM, generál Raymond A. „Tony“ Thomas. „A pak je tu ale prostor někde mezi tím.“

SOCOM, jehož původ lze vystopovat až k malému týmu operativců usilujících o záchranu rukojmích v roce 1979, časem obsadilo právě tento meziprostor. Skládá se z elitních vojáků vybraných v každé z hlavních složek vojska, například speciálních jednotek vojenského námořnictva SEALs, speciálních jednotek pozemní armády Delta a Zelených baretů, zvláštních jednotek vojenského letectva Combat Control Teams nebo speciálních jednotek námořní pěchoty Marine Raiders. Jednotky jsou aktivní ve více než 80 zemích a počet jejich příslušníků se časem rozrostl na 75 tisíc mužů a žen, včetně najatého civilního personálu. Předmětem činnosti jsou akce podobné zneškodnění vůdce Islámského státu Abú Bakra Bagdádího na území Sýrie v roce 2019 nebo útoky vedené s pomocí dronů, jako ten, při němž byl o rok později zlikvidován íránský generálmajor Kásim Sulejmání. Mezi úkoly zvláštních jednotek patří třeba také pátrání po utajovaných úložištích jaderných zbraní v Severní Koreji.

Nasazení konvenčních bojových sil se podobá máchání těžkým kladivem. Speciální jednotky naproti tomu připomínají spíše švýcarské kapesní nože. Spojené státy časem objevily, ke kolika různým účelům lze takový nástroj použít, a univerzální schopnosti zvláštních jednotek jim začaly připadat nenahraditelné. Výlučnost a elitní povaha zmíněných útvarů však zároveň vedly ke vzniku prostředí s rysy, jež i samotní velitelé (kterým je to samozřejmě ke cti) označují za problematické a jež někdy zavání pohrdáním tradičními hodnotami typickými pro americké ozbrojené síly. Velká část akcí SOCOM se odehrává v utajení. Většina Američanů často ani neví, že tyto  jednotky v nějaké zemi působí, dokud se nedozví o jejich stažení. Nebo dokud se nestane něco ošklivého, jako například v roce 2017 v Nigeru, kdy padli čtyři příslušníci zvláštních jednotek do smrtelné léčky.

Zajímavé přitom je, že za nepřetržitým vzestupem speciálních jednotek stojí jejich úspěchy, ale i neúspěchy. Zároveň, protože se jedná o univerzální nástroj, umožnilo zvýšení jejich počtu také znásobit množství amerických zásahů v zahraničí, avšak bez nutnosti promýšlet nějakou celistvou strategii. Nástup jaderných zbraní ve čtyřicátých letech 20. století například postavil vojenské i civilní představitele před naléhavé etické a strategické výzvy. Samotná definice účelu, jemuž mají zbraně hromadného ničení sloužit, tehdy vyžadovala nový pohled na základní hodnoty demokracie, povahu mnohostranných spojenectví, morální rozměr vedení války i rozsah amerických ambicí ve světě. Utajený režim zvláštních jednotek však vedl k tomu, že v jejich případě k žádné podobné reflexi nedošlo, a může dokonce vyvolávat iluzi, že pro jejich nasazení ani není žádný strategický rámec zapotřebí. Mít k dispozici kvalitní švýcarský nůž je prostě užitečné. Přesto i jeho možnosti mají své limity.

Do Íránu nechceme

Jak je možné, že speciální jednotky začaly zastávat tak významnou roli v amerických vojenských operacích – a vlastně i v americké zahraniční politice?

Výmluvný je už samotný příběh jejich vzestupu. Americký vojenský establishment, kde každá armádní složka považuje samu sebe za nenahraditelnou, vždy projevoval hluboký institucionální odpor k možné existenci oddělených elitních sborů, jež by využívaly odborné znalosti i talentované příslušníky konvenčních složek a stály by při plnění náročných misí první v řadě. Tento postoj poprvé narušil prezident John F. Kennedy, když ustavil jednotky Zelených baretů. Byla to jasnozřivá myšlenka, ve Vietnamu ale rychle pozbyla svého lesku, neboť působení „poradců“ z řad Zelených baretů nakonec eskalovalo do plnohodnotného válečného konfliktu, jehož se v jednu chvíli účastnilo více než 500 tisíc amerických vojáků. Zelené barety jako elitní jednotka přežily, mnozí ambiciózní důstojníci ale považovali zvláštní jednotky za slepou uličku vojenské kariéry.

Pak přišla krize diplomatických rukojmích v Íránu v listopadu 1979. Špičky americké armády se dva dny po útoku íránských studentů na americkou ambasádu sešly v podzemní místnosti v Pentagonu (tzv. Tanku), aby se dohodly, co dělat v případě, že prezident Jimmy Carter nařídí zásah.

Na papíře v tu dobu již existovalo něco, co se jmenovalo Delta Force. Jednotku vymyslel plukovník Charles Beckwith, obhroublý, tvrdohlavě neoblomný milovník alkoholu, který po krátkou dobu sloužil u zvláštních jednotek britského letectva v Malajsku. Ten agitoval za vznik podobného mnohoúčelového komanda v rámci amerických ozbrojených sil tak dlouho, až si znepřátelil mnohé nadřízené, což také vysvětluje, proč nakonec z armády odcházel právě jenom v hodnosti plukovníka. V polovině sedmdesátých let ale do novinových titulků pronikly dvě spektakulární záchranné operace. Nejdříve v roce 1976 speciální izraelské jednotky zaútočily na letiště v ugandském Entebbe a zachránily více než stovku pasažérů z uneseného dopravního letadla. O rok později speciální jednotka německé armády učinila prakticky totéž v somálském Mogadišu. Beck-
withovy akcie rázem stouply v ceně.

Když došlo k obsazení teheránské ambasády, neměla za sebou Delta Force jedinou akci a úkol dalece přesahoval záměr, s nímž vznikla. Záchrana desítek amerických rukojmích z města, kde se pravidelně scházely miliony nepřátelsky naladěných obyvatel za skandování hesla „Smrt Americe“, navíc stovky kilometrů od jakéhokoli místa, z něhož by bylo možné akci zahájit, se nedala s útokem proti stojícímu letadlu vůbec srovnat. Carter nicméně žádal vojenský zásah.

„Je jasné, že do toho jít nechceme,“ prohlásil major Lewis „Bucky“ Burruss, Beckwithův operační důstojník, když vysvětloval situaci vojenským špičkám v Tanku. Plán sestavený pro případ nutnosti byl potom tak komplikovaný, že v podstatě sděloval jediné: Na tohle nejsme připraveni.

O pár měsíců později ale vojsko už být připraveno muselo, protože Carter byl jednoduše zoufalý. Vznikl nový plán, jen o něco málo realističtější. Vrtulníky měly dopravit tým Delta do Teheránu a potom ho spolu s rukojmími zase vyzvednout z plochy stadionu v blízkosti ambasády. Všichni pak měli být přepraveni na letiště, které měl mezitím zabezpečit tým Rangers. Operace Orlí spár (Eagle Claw) nikdy nepřekonala ani první překážku, totiž přepravu do Teheránu. Helikoptéry schopné naložit tak velké množství pasažérů nebyly konstruovány k tomu, aby mohly doplnit palivo za letu, a musely se tudíž v íránské poušti složitě setkat s leteckým tankerem. Při nehodě v místě přistání potom došlo k explozi, při níž zahynulo osm vojáků. Akce se proměnila v jeden z nejvíce ponižujících průšvihů zanesených v análech amerických ozbrojených sil – a stala se zároveň důvodem k dalšímu posílení speciálních jednotek.

Vyšetřování neúspěšné operace ukázalo, že Pentagon je na přesné a odvážné společné mise zoufale nepřipravený. Takzvaná Hollowayova komise odhalila ochromující absenci spolupráce mezi jednotlivými složkami armády i vlády. Lidé odpovědní za přípravu mise museli žadonit o plány amerického velvyslanectví v Teheránu. Piloti námořnictva, kteří řídili helikoptéry nad pouští, neabsolvovali cvičné lety, s nimiž tvůrci plánu počítali.

Hollowayova komise jako řešení navrhla vytvořit Spojené velitelství pro zvláštní operace (JSOC). Ostatním armádním složkám byl tento záměr skutečně hodně proti srsti. Admirál James Stavridis, dřívější nejvyšší velitel spojeneckých jednotek v Evropě, který strávil celou svou kariéru v konvenčních ozbrojených složkách, mi řekl: „Námořnictvo se nechtělo vzdát jednotek SEALs, pozemní armáda nechtěla přijít o jednotky Rangers a námořní pěchota ani nehodlala o ničem diskutovat. Armádní složky se stavěly na odpor, všechno odmítaly a odmítaly a odmítaly, na všech úrovních.“

Když JSOC nakonec přece jenom vzniklo, přistupoval k němu zbytek armády jako k nevlastnímu dítěti. Nakonec bylo na základnu Fort Bragg umístěno 70 úředníků, aby se věnovali administrativní činnosti. Skupina dostala pro zvláštní akce přiděleny jednotky Delta Force, SEALs a rotující oddíl Rangers. Vznikl speciální vrtulníkový útvar. Zároveň ale byly akce JSOC závislé na chaoticky sestavovaném rozpočtu a na neochotné linii velení.

Tak se věci měly i v říjnu 1983, kdy Spojené státy provedly invazi do Grenady, maličkého ostrovního státu v Karibiku. Tamní prokubánský režim se zhroutil a jeho lídr, Maurice Bishop, byl zavražděn. Prezident Reagan prohlásil, že se obává o bezpečnost 600 amerických studentů medicíny na tamní St. George’s University, a nařídil, aby vojsko ostrov obsadilo a přepravilo studenty domů. Protože hlavním cílem akce byla záchrana rukojmích, sehrálo hlavní roli právě JSOC. Vše proběhlo rychle a invaze byla považována za skvělý úspěch Reaganova Bílého domu. Americké ozbrojené síly to nicméně viděly dost odlišně.

Dnes dvaašedesátiletý generál Thomas byl tehdy poručíkem a součástí první invazní vlny. V době katastrofy v Íránu byl teprve vojenský kadet a neměl tušení, jak důležitá nakonec tato epizoda bude pro americkou armádu i pro něj samotného. Nemohl vědět, že bude v následujících čtyřech desetiletích svědkem téměř každé významné vojenské akce.

Invaze na Grenadu byla podle něj „šaškárna“. JSOC se muselo z větší části spolehnout na turistické mapy, protože vojenské topografické mapy k mání nebyly. Čtyři příslušníci SEALs se utopili při výzkumné misi ještě před samotnou invazí. Vědělo se, že na ostrově jsou kubánští a grenadští vojáci, nikdo ale netušil, kde přesně jsou rozmístěni, kolik jich je ani jakou výzbroj mají k dispozici. Týmy, jež spolu měly spolupracovat, se nedokázaly domluvit, protože nebyly dohodnuté rádiové frekvence. „Měli jsme štěstí, že jsme nešli na opravdové profíky,“ přiznává Thomas.

Thomasova četa byla součástí útoku na kasárna Calivigny, kam údajně ustoupilo několik stovek kubánských a grenadských vojáků a kladlo poslední odpor. Útočníci se vtěsnali do čtyř vrtulníků Black Hawk, až 15 mužů do každého stroje. „Zkrátka úplně nesmyslné zatížení,“ vzpomíná Thomas.

„Letěli jsme těsně nad hladinou moře a tři ze čtyř vrtulníků havarovaly,“ říká Thomas. Zemřeli další tři lidé. V kasárnách žádní Kubánci ani Grenaďané nebyli.

Generálmajor Richard Scholtes, který velel JSOC v době operace, o těchto a dalších selháních vypovídal na uzavřeném jednání senátního podvýboru pro ozbrojené síly v srpnu 1986. Senátor Sam Nunn označil výpověď za „přinejmenším hluboce znepokojující“. A pak začal jednat.

Do Iráku chceme

Pohroma v Íránu vedla ke vzniku JSOC. Chyby na Grenadě zase k ustavení SOCOM. Speciální jednotky dostaly vlastní velení a vlastní peníze. Dnes činí jejich roční rozpočet zhruba 13 miliard dolarů, což jsou nedotknutelná dvě procenta všech armádních výdajů (a zhruba částka, za niž je možné postavit novou letadlovou loď). Speciálním jednotkám od té doby vždy velí čtyřhvězdičkový generál nebo admirál. Počet i rozsah jejich úkolů začal narůstat.

Zmíněný admirál Stavridis byl v roce 1987 nadporučíkem na křižníku nasazeném v Perském zálivu v rámci operace Earnest Will (Skutečné odhodlání), největší konvojové námořní akce od konce druhé světové války. Operace chránila kuvajtské ropné tankery, životně důležité pro Saddáma Husajna. Ten byl zaklesnutý v sedm let trvající válce s Íránem – s podporou Spojených států, svého budoucího nepřítele. Na kuvajtské tankery útočily íránské jednotky. Týmy speciálních jednotek používaly americké lodě, bránily z nich íránským útokům a oplácely je stejnou mincí. Na Stavridise to udělalo dojem.

„To bylo poprvé, co jsme je viděli skutečně v boji,“ vzpomíná. Situace vyžadovala chránit kuvajtské lodě přímo z jejich paluby, tedy něco, co tradiční námořnictvo nedělá. „My námořnictvo – a teď myslím hlavně velení – jsme vstoupili na cizí palubu naposledy asi tak před 100 lety. Tihle kluci na to ale byli vycvičení. Na rozdíl ode mě, který by nejspíš zkusil sebrat pár námořníků z podpalubí, nacpal jim do ruky pětačtyřicítku a zvolal: ,Kupředu, za mnou!‘“

Speciální jednotky byly také hvězdami invaze do Panamy v roce 1989, tedy operace, která proběhla zhruba tak hladce jako Grenada mizerně. Tým Delta našel diktátora Manuela Noriegu, pomohl ho zajmout a odvézt do Spojených států. Tam byl Noriega obžalován z pašování drog a praní špinavých peněz. Thomas byl tehdy rotmistrem jednotky Rangers. O Panamě mluví jako o „maturitě JSOC“. Politici a velitelé začali objevovat, k čemu všemu je speciální jednotky možné použít.

Když Saddám v roce 1990 napadl Kuvajt, prezident George H. W. Bush dal dohromady koalici, která měla Iráčany zatlačit zpět. Tato operace Pouštní bouře měla původně představovat návrat ke konvenčnímu vedení války – tedy ke střetu velkých armád. Příležitost pro speciální jednotky však přišla rychle. Na zasedání sboru náčelníků štábů jeho velitel, generál Colin Powell, předal hlášení generálovi Waynu Downingovi, bývalému příslušníkovi Rangers a v té době veliteli JSOC. „Tohle právě přišlo od Izraelců,“ oznámil Powell. Iráčané začali ostřelovat izraelské území raketami Scud z vozidel rozmístěných kdesi v západoirácké poušti. Izrael se je chystal najít a zničit, a tomu chtěl Powell zabránit. Pokud by totiž do konfliktu vstoupil Izrael, mohly by na to negativně reagovat arabské státy a celá americká koalice by se mohla rozpadnout.

„Dokážete to?“ zeptal se Powell Downinga. „Dokážete zničit scudy?“

Během pár dnů byly týmy JSOC utábořené na pozorovacích postech hluboko v poušti, ze vzduchu útočily na konvoje iráckých vozidel s raketami nebo se proháněly pískem na bojových šestikolkách a připomínaly při tom loupežné bandy z filmu Šílený Max. Nebylo sice zcela jasné, jestli jejich útoky likvidovaly skutečná raketová odpaliště, nebo jen Saddámem nastražené makety, ale nebylo pochyb o tom, že výsledek byl rychlý a dramatický a udržel Izrael mimo bitevní pole.

A kromě toho byl výsledek i natočený. „Měli jsme kliku a narazili na odpaliště scudů dva nebo tři dny poté, co jsme přijeli,“ vzpomíná Thomas. Útok byl nafilmovaný z helikoptéry, která létá níže a pomaleji než stíhačky, jež obvykle natáčejí většinu záznamů pro nejvyšší armádní velení. Nahrávka JSOC byla detailní a živá, jako by to byla počítačová hra. Po zničení prvního odpaliště pustil Downing nahrávku na schůzce s generálem Normanem Schwarzkopfem, velitelem spojeneckých sil. Toho detaily a bezprostřednost záznamu ohromily. „Norm se divil: ,Ty jo, to je záznam nácviku z Fort Bragg?‘“ líčí Thomas. „A Downing na to: ,Ne, to je odněkud z Al-Káim v severním Iráku včera v noci.‘“ Z použité taktiky „vyhledej a znič“ se pak stala další specialita SOCOM.

Budoucnost

Ostřílení vojáci SOCOM jako první využívali nové technologie a měli přístup k vybavení, ke kterému se ostatní vojáci dostávali teprve později. A jako většinu oborů, i válčení zcela změnily moderní telekomunikační prostředky.

V prosinci 1998, v uzavřeném nákladním prostoru dodávky zaparkované nedaleko vesnice v severovýchodní Bosně, zahlédl Thomas možnosti budoucích technologií poprvé. Jako podplukovník tehdy velel rotě Delta. Úkol zněl: pronásledovat a zatknout. Thomas a jeho rota byli na stopě Radislava Krstiće, jednonohého srbského velitele z války v Jugoslávii, kterého měsíc předtím obvinil mezinárodní soudní tribunál v Haagu.

Thomasova jednotka sledovala Krstiće několik dní. Sledovací drony byly v té době ještě hudbou budoucnosti, Thomas měl ale k dispozici vrtulník s vysokorychlostní kamerou. Ta přenášela obraz živě na obrazovku televize Sony, jež trůnila Thomasovi na klíně. Jeho dodávka byla schovaná v mlází necelých 200 metrů od cesty, kudy Krstić často jezdil. Německé zvláštní jednotky tam připravily past – síť z odolné a pružné látky, která dokázala zachytit i rychle jedoucí vozidlo.

Protože nebylo možné vyloučit přestřelku, vytvořil si Thomas seznam situací, v nichž k ní nesmělo v žádném případě dojít – mimo jiné pokud se na místě objeví místní policie, ruští vojáci nebo děti. Krstićovo auto se blížilo, ještě předtím se však na scéně objevil právě ruský konvoj a pak zase auto místních policistů. Když projely, vynořil se školní autobus. Zdálo se, že celá akce ztroskotá. Pak ale Thomas na obrazovce viděl, že se autobus již dostatečně vzdálil a že stále zbývá ještě pár vteřin. „Provést,“ rozkázal. Krstićovo auto se chytilo do sítě a srbského velitele se podařilo bez odporu zajmout.

Později si kolegové z Thomase utahovali – celá rota Delta na chytání jednonohého Srba? Jeho ale překvapilo, o kolik užitečnější byla televizní obrazovka než jeho vlastní oči. Kdyby neměl přehled o celém úseku cesty a neviděl situaci shora, akci by odvolal. „Takhle vypadá naše budoucnost,“ napadlo ho.

Limity síly

Živý videopřenos byl jen začátek. Když převzal JSOC v roce 2003 Stanley McChrystal, uplynulo od začátku americké invaze do Iráku osm měsíců. Speciální jednotky ještě pátraly po Saddámu Husajnovi a dalších „velmi významných cílech“, zároveň se však vynořil nový nepřítel: Abú Musab az-Zarkáví, džihádista známý jako „šejk hrdlořezů“. Jeho muži pokládali bomby na frekventovaných místech, útočili na americké vojáky, unášeli „bezvěrce“, řezali jim hlavy a hrůzostrašná videa potom zveřejňovali na internetu.

McChrystal byl známý svou zarputilostí. Byl to hubený muž s vpadlýma očima, byl impulzivní a zároveň proslavený asketickou sebekázní. Svou jednotku proměnil v nejvýkonnější stroj určený k pronásledování nepřítele na celém světě a také vzor pro celé armádní velení. McChrystal není žádný myslitel typu Sun-c’a, svou schopností odhadnout nepřítele a kreativně reagovat ale proměnil JSOC, a nakonec i celé SOCOM. Jako první pochopil, že mu k rychlejšímu vypátrání cílů pomůže digitalizace informací – audio- i videonahrávek, map, textů, e-mailů, telefonátů, dokumentů.

Jako většina novinek narážely i McChrystalovy postupy na odpor, včetně samotného SOCOM. Velitel usiloval o rozšíření jednotek a novou náplň jejich činnosti, to však vyžadovalo úplně nové odbornosti, včetně spolupráce s civilisty, kteří neměli nic společného s klasickým vojenským řemeslem. „V mém štábu bylo pár lidí, kteří nabádali, abychom se stáhli zpátky do Států a počkali tam, až bude zapotřebí osvobodit nějaké rukojmí nebo tak něco, prostě až přijde nějaký náš zvláštní úkol,“ vzpomíná McChrystal. „Já jim ale odpovídal, že pokud nezůstaneme v centru dění a nebudeme se na všem významnou měrou podílet, neudržíme si svoje výsadní postavení a už nebudeme první na řadě při rozdělování peněz a stanovování priorit.“ Na odpor se stavěly také instituce, jejichž podporu nutně potřeboval, především CIA. Ta se bránila představě, že ztratí přímou kontrolu nad vyšetřovateli, analytiky, softwarovými inženýry a experty na přenos a rozbor obrazu. Nakonec McChrystal dostal, co chtěl.

Jeho vylepšený a novými technologiemi vybavený tým dokázal v červnu 2006 najít, zaměřit a vzdušným úderem zlikvidovat Zarkávího v jednom z jeho úkrytů severně od Bagdádu. Zarkávího smrt byla v tu chvíli důležitá, zároveň ale také ukázala limity i toho nejsofistikovanějšího použití síly. Islamistické povstání totiž pokračovalo a nakonec vedlo ke vzniku Islámského státu (IS). McChrystalovy pozoruhodné úspěchy měly vlastně na zvrat v průběhu konfliktu menší vliv než zásadní posílení jednotek generála Davida Petraeuse v roce 2007. McChrystalovi se však povedlo obdařit SOCOM novým, velmi mocným nástrojem.

To neprošlo bez povšimnutí. McChrystal vzpomíná, že náhle byly peníze na vše, co potřeboval. Opět se proměnila i samotná definice JSOC. Už to nebyli jen elitní vojáci vysazovaní do bojových zón z tichých vrtulníků, jednalo se o plně integrovanou zpravodajsko-bojovou síť. Ale, jak McChrystal přiznával, vždy budou existovat skeptici v rámci SOCOM i jinde, kteří věří, že „bychom se měli znovu stát jenom nepočetnou skupinou specialistů“. A, jak také dodával, revoluce v taktice speciálních jednotek není totéž co strategická vyspělost či úspěch.

Americké ozbrojené síly teď po celém světě zachraňovaly rukojmí, pronásledovaly nepřátele, vyhledávaly a ničily cíle. Na posílení postavení SOCOM měly vliv i další události, z nichž tou nejdramatičtější bylo zneškodnění Usámy bin Ládina v pákistánském Abbottábádu v roce 2011. Když se CIA podařilo najít místo jeho pobytu, narušila jednotka SEALs vzdušnou obranu Pákistánu a zaútočila na něj. Thomas byl dvojkou ve velení této mise, podřízeným admirála Williama McRavena z JSOC, jenž se později téhož roku stal velitelem SOCOM. Navzdory tomu, že byl zvyklý velet bojovým jednotkám, prosazoval McRaven jemnější způsoby vedení konfliktu – týmy Zelených baretů, které dobře rozuměly místním jazykům a kulturám, věděly, jak si vytvářet vazby v místních komunitách a měly diplomatické schopnosti, díky nimž mohly působit v roli poradců spíše než samy o všem rozhodovat.

Tento přístup nalezl pochopení u prezidenta Baracka Obamy, jenž se snažil eliminovat stále nové teroristické hrozby a současně snížit počet amerických vojáků v zahraničí. Malé jednotky SOCOM vedly boj proti islamistickým skupinám v Africe a Asii, přičemž se snažily působit prostřednictvím místních armád. Jejich zpravodajské sítě a letectvo zajistily kurdským, iráckým a syrským bojovníkům zásadní převahu nad IS. Spojené státy prostřednictvím SOCOM pořád zasahovaly do válečných konfliktů, zároveň ale nestály viditelně v jejich čele a nenesly na svých bedrech plnou zátěž. Obama musel kvůli své taktice „vedení ze zadních pozic“ čelit útokům politických oponentů, ty však jenom podtrhovaly nepochopení právě probíhající změny. Obama byl ochotný k akci, pokud na ni nazrál čas, zároveň ale chtěl, aby americké síly působily nenápadně v pozadí.

SOCOM bylo během Obamových let už natolik aktivní – vedle početných misí na Blízkém východě byly menší jednotky nasazené v Nigeru, Čadu, Mali, Jižní Koreji, na Filipínách, v Kolumbii, Salvadoru, Peru a desítkách dalších zemí –, že byl Pentagon k dalšímu rozšiřování jeho působnosti skeptický. Když začala posilovat somálská islamistická skupina al-Šabáb, panovaly obavy, že Obama bude chtít zasáhnout i v této oblasti. Thomas byl v místnosti, kde velitelé Pentagonu nabízeli varianty dalšího postupu a očekávali, že prezident somálskou misi rozšíří. Obama podle jeho vzpomínek nakonec schůzku uzavřel dvěma argumenty. „První zněl: ,Nemáme o problému dostatečné informace.‘ A druhý: ,To nejlepší, co teď můžeme dělat, je sekat tam trávu‘ – čímž měl prezident na mysli tiché udržování pořádku.“ SOCOM mu umožnilo jít právě touto cestou, alespoň po nějakou dobu.

Speciální jednotky jsou, jak vysvětluje McChrystal, populární ze dvou důvodů: „Zaprvé, protože jsou sexy, a zadruhé, protože jsou považovány za způsob, jak cílů dosáhnout bez velkých nákladů. Místo stovky tisíc vojáků, kteří představují potenciální ztráty na životech a politické problémy, můžete do akce vyslat deset odvážných mužů.“ Skutečnost je ale taková, dodává McChrystal, že trvalejší dopady mají ty složky speciálních jednotek, které zase tolik sexy nejsou. Likvidace nebo zajetí nepřátelského zabijáka uspokojí na chvíli touhu po spravedlnosti, zároveň však zneškodnění teroristického lídra ještě neznamená vítězství. Je to, Obamovými slovy, jen „sekání trávy“.

Obama mi to vysvětloval, když jsem s ním hovořil po akci proti bin Ládinovi: „Ve výsledku podobné akce nefungují, pokud zároveň úzce nespolupracujeme s jinými státy, pokud nepěstujeme chytrou diplomacii, pokud se nepokoušíme změnit náš obraz v očích muslimského světa a nesnažíme se tak snížit počet adeptů extremismu. Celý systém likvidace nepřátel není všemocný. Ale jsem samozřejmě rád, že ho máme.“

Bez direkce

Obdiv ze strany mocných s sebou nese svá rizika. Během Thomasova působení v roli velitele SOCOM, v letech 2016–2019, se rámec jeho odpovědnosti rozšířil způsobem, který sám označuje za „zběsilý“. Jeho již tak nabobtnalá organizace dostávala další, často nepromyšlené úkoly, přestože Obamův nástupce několikrát dramaticky snížil počet amerických jednotek v zahraničí, především v Sýrii a Afghánistánu. Slova i činy Donalda Trumpa byly nepředvídatelné, mise SOCOM se však dále rozšiřovala.

Prioritou zůstával boj proti násilnému extremismu skupin, jako jsou Tálibán, IS, al-Káida a al-Šabáb. SOCOM bylo vedle toho pověřeno promýšlením nepředvídaných scénářů pro případ konfliktů s Íránem a Severní Koreou. Thomas už měl své jednotky prakticky v každé evropské zemi sousedící s Ruskem a rozvíjel plány na odstrašení Číny. V roce 2017 přešla odpovědnost za celosvětový dohled nad zbraněmi hromadného ničení z amerického strategického velení právě na SOCOM. Aby uspělo na moderním bojišti prošpikovaném počítači, stalo se SOCOM také lídrem v oblasti umělé inteligence. A pak jsou tu všemožné „otevřené“ neboli neutajené mise po celém světě – výcvik místních armád, budování vztahů, sběr zpravodajských informací.

Thomas přiznává, že vedl a prohrál boj za to, aby se jeho velení přestalo zvětšovat a byrokratizovat. Navzdory žádostem o pečlivější výběr priorit a jasnější pokyny ze strany ministra obrany Jamese Mattise přicházely jenom další a další mise. Jeho nadřízení mu nikdy nepředstavili celistvou vizi a zároveň se na nic neptali. „Nezapojili nás ani do debat o Národní obranné strategii,“ řekl mi Thomas. Vzpomínal také na to, jak se generála Josepha Dunforda, šéfa sboru náčelníků štábů, zeptal, proč ho také nepřizvou k rozhodování v Tanku. Dunford mu odpověděl: „Tony, vy nejste skutečné vojsko. Vy se armádě jenom podobáte.“

Thomas věří, že by se jeho bývalé velitelství mělo stát oficiální složkou amerických ozbrojených sil, a stejný názor má i John Stavridis. William McRaven s tím naopak nesouhlasí, myslí si, že skutečnou silnou stránkou SOCOM je skutečnost, že se v něm míchají lidé z různých sektorů konvenční armády. „Výsledkem je různorodost, a nic nesvědčí dobrému rozhodování tak dobře jako diverzita.“ Generál Joseph Votel, jenž se stal McRavenovým nástupcem v roli velitele SOCOM, je rozpolcený, ale myslí si, že by velitel SOCOM měl být členem sboru náčelníků štábů.

Klíčový aktér celosvětových operací americké armády by zjevně měl mít místo u plánovacího stolu. Pokud nevypukne katastrofická válka mezi světovými mocnostmi, zůstane SOCOM pravděpodobně i nadále základním nástrojem, s jehož pomocí Spojené státy prosazují svou moc, protože je dobře přizpůsoben globální, proměnlivé a kolaborativní povaze válek ve 21. století. To samo o sobě vyvolává otázky, zda jsou obří americké výdaje určené pro konvenční ozbrojené síly vynaložené správně a zda by je nebylo možné snížit. Zároveň by v nás měl vzestup SOCOM vyvolávat pochybnosti. Schopnost nařídit přesně vedené útoky a likvidovat nepřítele, často v utajení, umožňuje prezidentovi jednat s minimální veřejnou kontrolou a může ho svést k pokušení vyměnit hlubší strategii za několik dramatických akcí. Jak uznávají i lídři SOCOM, kulturně zakořeněné hnutí typu al-Šabáb nelze porazit tak, že se jednou začas zbavíte jeho lídrů. A navíc, jakmile takto jednou začnete „sekat trávu“, kdy a kde se zastavíte?

Velikost SOCOM může dlouhodobě ohrozit i jeho efektivitu. Ústředním aktérem dnešních ozbrojených sil se stalo pro svou rychlou přizpůsobivost, pro znalosti a zkušenosti svých jednotek. S tím, jak roste, mu hrozí víc než jen ztráta elitního postavení – může se proměnit právě v takovou sebestřednou a zatuhlou byrokracii, jakou mělo původně nahradit.

To se vlastně již děje. Původní administrativa jednotek Delta byla jenom minimalistická, dnes je ale ústřední velení SOCOM, se sídlem na MacDillově letecké základně v Tampě na Floridě, velkou a komplexní organizací. „Lidé často obviňují armádu z toho, že problémy řeší rozhazováním peněz,“ řekl mi Bucky Burruss, bývalý důstojník jednotek Delta. „To neděláme. Spíše problémy řešíme rozséváním nových velitelství. A každé nové velitelství se postupně stane další vrstvou byrokracie.“

McChrystal tušil, že k tomu dojde. Vzpomíná si na návštěvu vojenské konference v roce 2007. Narazil tam na penzionovaného člena jednotek SEALs, který si postěžoval: „Není to jako za starých časů, viď?“

„Ne,“ souhlasil McChrystal, pak se ale zeptal: „Co tím myslíš?“

„Tihle chlapi prostě nejsou…“ McChrystal čekal, že jeho kamarád řekne „hrdinové“, ale nepřerušil ho. „Nejsou, jako jsme bývali my.“

„O čem to mluvíš?“ otázal se McChrystal. „Vždyť dělají stokrát víc, než co jsme si my vůbec dokázali představit, a dělají to lépe.“

Vypadalo to, že taková odpověď kamaráda zklamala, a tak ji McChrystal ještě rozvedl: „Chápeš, už to není jenom pár drsných chlapů. Teď je to úplná mašinerie. Ani ty, ani já si vůbec neumíme představit, jak se vůbec něco takového dá řídit.“

© 2021 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.