O muži, kterému se zdá internet

S těly rodinných příslušníků jsou v románech Iana McEwana potíže. Už v průlomové Betonové zahradě (1978) skončilo tělo matky zalité v betonu, aby nebylo tak na očích sociálním pracovníkům, kteří by čtyři sourozence poslali do dětského domova. V novince Stroje jako já, kterou v překladu Ladislava Šenkyříka vydal Odeon, zase bezvládné tělo jedné z hlavních postav skončí schované ve skříni.

Adam však není mrtvý – Adam je rozbitý. A členem rodiny nikdy nebyl, i když umýval nádobí, vydělával na živobytí, psal haiku, a příležitostně dokonce masturboval, jak to tak členové rodiny dělávají. Adam totiž není člověk, ale android. „Z jistého hlediska by jediným řešením utrpení bylo totální vyhlazení lidstva,“ svěřil se jednou svému majiteli mezi vytrháváním kopřiv na zahradě.

Androidi místo estrogenu

Stroje jako já jsou v pořadí už patnáctým McEwanovým románem a všechny máme i česky. Prvními díly si vysloužil přezdívku Ian Macabre, později trochu ubral na temnotě svých příběhů a pustil se zejména do morálních dilemat a témat spojených s vinou. Vrchol díla letos třiasedmdesátiletého Brita spadá na přelom tisíciletí, kdy během pěti let publikoval Nezničitelnou lásku (1997), Amsterdam (1998) oceněný Man Bookerovou cenou a Pokání (2001), jednu z mnoha jeho knih, které se dočkaly i filmové adaptace.

V posledním desetiletí McEwan zrychlil tempo vydávání knih, ovšem podle části kritiků čím dál více tápal, paradoxně možná…