Vyhýbám se slovu zvíře, kdykoli můžu

V Česku možná neexistuje méně populární zvíře, než je divoké prase. Vy se ve svém aktuálním výzkumu ale věnujete právě divočákům a jejich vztahu s lidmi. Proč stojí za to divoká prasata zkoumat?

Těch důvodů je řada. Divočáci jsou úžasní, inteligentní, schopní se adaptovat, úspěšně využili v uplynulých třiceti letech náš zemědělský systém a rapidně se rozmnožili. Že se jim tak daří, je samo o sobě fascinující. Jedna otázka tedy je, proč se jim tak daří? Co se v uplynulých dekádách dělo? Odpověď je třeba hledat v environmentální historii Evropy. Možná se jim vede, protože se méně loví, ale pravděpodobněji i kvůli intenzivnějšímu zemědělství. Druhá otázka je, proč jsou s nimi lidé v takovém konfliktu, proč tolik vadí? Potřebujeme vědět, jak konflikt vzniká, abychom mohli hledat řešení, jak s divočáky koexistovat. Řešením není hromadné vybíjení jejich populace. Navíc, divočáci mají v Evropě dlouhou historii. Je s nimi spojená mytologie starověkých hrdinů. Včetně českého Bivoje.

Nejste přitom přírodovědec, ale sociální vědec, antropolog. Divočáci na první pohled úplně nespadají do vašeho oboru.

Snažíme se pochopit, jak divočáci ovlivňují společnost, a začlenit je jako subjekty či aktéry do výzkumu. Zajímají nás vztahy, které vznikají na hranici polí a lesů nebo městských oblastí a krajiny. Co znamená žít s divokými zvířaty. Dělit se s nimi o místo.

Předtím jste zkoumal v Indii vztah mezi slony a lidmi. Jak se australský vědec dostane od slonů v Indii k divočákům v Česku?

Náhodou. Hledal jsem postdoktorskou pozici a narazil na projekt Etnologického ústavu Akademie věd ČR o lovu divokých prasat. Austrálie je v tomhle ohledu unikátní. Tamní divoká prasata jsou totiž zdivočelá domácí prasata, která přivezli britští kolonizátoři. Nechovali je v ohradách, ale nechávali je volně běhat a ona postupně zdivočela. Narostla jim tmavá srst a kly. Vypadají podobně jako evropští divočáci, jen jsou menší. V Austrálii je jich kolem dvaceti milionů a na rozdíl od Evropy jsou považováni za invazivní. To je jeden z důvodů, proč jsou nenáviděni. Chci přitom chápat divočáky i jinak než jen jako dovezenou zvěř, kterou nenávidíme. Osobně mě zajímá i to, že se v souvislosti s divokými prasaty mluví hlavně v mužském rodě. Odkazuje to k historii lovu, k agresivitě, trofejím. Chtěl bych psát o bachyních, které jsou úžasné, obrovsky společenské, intelektuální a zajímavější. Zároveň je celý velký evropský projekt, jehož jsem součástí, zaměřen na vztah mezi divočáky a lovci.

Není trochu zvláštní zkoušet pochopit divoká zvířata přes lovce, kteří je zabíjejí?

Možná se to zdá divné, ale ve skutečnosti jsou to právě lovci, kteří divočákům rozumějí nejvíc. Mají k nim nejblíž. Vědí, kde a jak žijí, co si myslí. A často je respektují. Jejich inteligenci a schopnost se adaptovat. Mohou nabídnout nové, nečekané cesty, jak uvažovat o zvířeti, které je obecně bráno jako problém.

Co se můžete dozvědět od lovců?

Hodně lidí má nějakou představu o tom, proč lovci loví divočáky. Ale když o nich sami lovci mluví, často je to opravdu s úctou, až s obdivem. Říkají, že mají odvahu, že jsou ohromně chytří, ve skupině si vytvořili unikátní způsob komunikace. Žasnou nad tím, co všechno divočáci o lovcích vědí. Někteří lovci říkají, že prasata jsou chytřejší než jejich psi. Potkal jsem několik lovců, kteří mají divočáka jako domácí zvíře. Adoptovali si ho jako malé sele, které nezabili při honu. Jak rozumět tomuhle protichůdnému chování, když jdou v klidu každý týden na lov divočáků, ale vracejí se domů ke svému divočákovi-mazlíčkovi?

A jak tomu tedy rozumět? Už máte nějaké teorie o tom, jak může někdo zabíjet zvířata, která považuje za chytrá a obdivuje je?

Spisovatel John Berger říkal: „Co městský člověk nemůže pochopit, je, že farmář může milovat svoje prase a zároveň rád jí solené vepřové.“ Tohle napětí je pro mě jedna z hlavních výzkumných otázek.