Děti bez budoucnosti

Ze základní školy v Toužimi se vyhrnou půl hodiny po poledni děti, kterým skončilo vyučování, mezi nimi i třináctiletá Klára Švajková a její dva mladší sourozenci. Autobus do vsi Útvina, kde děti bydlí, jede až za hodinu, ale to jim nevadí, stejně mají po škole namířeno na toužimské náměstí do budovy, v níž sídlí knihovna a kde si občanské sdružení Český Západ pronajímá klubovnu. Tam už čeká sociální terénní pracovnice, která tu s mladšími dětmi dělá úkoly.

„Péťo, kolik je osmdesát minus třicet jedna, přemýšlej,“ zapojuje se i mazačka Klára do povzbuzování mladších sourozenců, kteří se spolu s dalšími dětmi z prvního stupně sklánějí nad pracovními sešity, a pak pochválí bratra, když odpoví správně.

Klárka vypráví, že si jednou udělá kurz na masérku, i když by ji vlastně bavilo být učitelkou v mateřské škole. „Na to ale nemám, to bych nedokázala,“ dodává však hned ke svému snu dívka, která je zatím běžnou žačkou základní školy, už za dva roky se ale objeví ve výkazech ministerstva školství coby číslo v kolonce „předčasné ukončení základního vzdělání“. Třináctileté děvče chodí do páté třídy, i když stejně staří spolužáci už jsou v sedmičce, či dokonce v osmičce. Povinnou devítiletou školní docházku stanovenou státem na devět let vzdělávání tak Klára ukončí v osmé třídě, do deváté nedojde.

A až se v kolonce propadlíků objeví, ocitne se ve společnosti mnoha dalších dětských osudů vepsaných do statistického čísla: v Karlovarském kraji, kde Klára žije, nedojde do deváté třídy v některých okresech až 15, někde i 17 procent dětí – a podobně je na tom Ústecký kraj. V celkových krajských číslech na severozápadě země jde o každé desáté dítě. „Nevím, jestli jsem hloupá,“ říká Klára, „ale někdy mi to nejde a trvá.“ Podíl žáků, kteří nedokončí ani základní vzdělání, v Česku roste.

Ve dvou je líp

Před nástupem do školy Klára žila na Slovensku, její tatínek je Rusín, a když skončil kvůli loupeži ve vězení, přestěhovala se matka s pěti dětmi zpátky do Česka, odkud pochází. Klára nemluvila dobře česky, dorozumívala se směsí rusínštiny, slovenštiny a češtiny a do první třídy nastoupila s odkladem téměř v osmi letech. A hned ve druhé třídě propadla. „Nevím proč, asi že mi pořád čeština nešla tak dobře,“ usmívá se dívka. Tak přišla o další rok. „Je to zvláštní, že jsem tak velká mezi o dost mladšími dětmi,“ krčí rameny, „možná nakonec půjdu raději do zvláštní. Maminka o tom uvažuje, aby to bylo pro mě jednodušší.“

Při rozhovoru s Klárou znějí pochyby, které o sobě má, dost zvláštně. Dívka mluví svižně, má bohatou slovní zásobu, dobře reaguje na otázky, sama klade logické doplňující dotazy, s přehledem popisuje svou životní situaci v souvislostech, působí jako bystré dítě. Na vysvědčení v pololetí má dvojky, trojky a dvě čtyřky, z angličtiny a matematiky. „Když to dělám doma s maminkou, tak mi to jde, ale ve škole, samotné, pak ne,“ říká. „Spolužák má svou asistentku, to má dobré, ve dvou by mi to asi taky šlo i ve škole.“

Také z hovoru s pedagogy vyplyne, že Klára rozhodně není nevzdělatelné dítě, a kdyby měla individuální plán a asistentku či asistenta, školní úspěchy by se zvýšily. Jenže to by vyžadovalo „aktivitu zákonného zástupce“, matka by musela požádat a nechat Kláru projít diagnostikou jejích vzdělávacích potřeb, pak by se to dalo zařídit. „Ale já jsem žádala,“ říká později v obýváku třípokojového bytu v domku v Útvině Klářina maminka Ivana Šmídová, matka pěti dětí, momentálně v exekuci, se základním vzděláním, po jednom z rodičů Romka a s alimenty jen na jedno z pěti dětí – otec dalších čtyř už delší dobu nic neposílá –, „něco jsem kvůli tomu vloni podepisovala.“

Dobrat se toho, co to bylo, není v obýváku Šmídových možné, faktem však každopádně je, že se proces pomoci někde zasekl. A tak paní Šmídová uvažuje, že než aby se Klára trápila se čtyřkami, dá ji do „zvláštní“, jak říká. „Klára je šikovná, ale to dělení dvoucifernými čísly jí nejde, tak mě napadlo, že by to možná bylo víc pro ni,“ zdůvodňuje to její matka. „Chci, aby z Kláry něco bylo, já jsem chtěla jít na kuchařku, ale máma mi řekla, že to nebude platit, nechci, aby Klára dopadla jako já.“