Někdo otevřel, někdo už ne

Jana Adam kávu nepije – a už ani nevaří. Velký kávovar, koupený před třemi lety při zařizování kavárny, už má umytý a připravený k prodeji. Byl z druhé ruky za 150 tisíc, teď je k mání za polovic. Špinit ho kvůli jedné návštěvě už nemá cenu.

Její kavárna se zahradou v centru Písku patřila k podnikům, kam bylo v módě chodit, ať už šlo o zákazníky z řad domorodců nebo o turisty. Do koronaviru kavárna prosperovala, první vlnu epidemie ještě ustála. „Léto bylo fajn,“ ohlíží se kavárnice – trochu zasněně, teď už zachumlaná do zimního oblečení v nevytopeném sálku s klenbou, na židli mezi nádobím a dalšími věcmi, které už nebude potřebovat.

Písecká kavárna jménem Čas nemám, ale… končí. Rozvolnění epidemiologických omezení, které minulý týden Česko vzalo jako startovní výstřel k předvánočnímu reji, už její majitelka k dalšímu podnikání nevyužije. Neplánuje ani žádný pozdější restart – v nových, nejistých časech prý už nestojí za to riskovat. „Nejdřív jsem si vyčítala, že jsem to nezvládla. Ale pak mi došlo, že to vlastně nebyla moje chyba,“ říká dvaatřicetiletá podnikatelka o svém prvním krachu.

Zjevně nejde o ojedinělý osud. Když vláda v reakci na enormní šíření viru v polovině října gastronomii zavírala, doprovodila svůj krok statistikami o tom, že restaurací, hospod, barů a kaváren je v Česku v přepočtu na hlavu až moc – dvakrát víc než v Německu, třikrát víc než v Británii. Finanční pomoc státu měla svoje limity nastavené na to, že stejně všichni nepřežijí – což se…