Když v mozku bliká majáček

Zvonění budíku a tichý přesun z postele k počítači. Dnes bez probuzení dětí, začíná to slibně. Je půl páté ráno a já mám dvě hodiny, během kterých se mohu nerušeně soustředit. Silný černý čaj s mlékem aneb návyk z pobytu v Anglii zahání ospalost a po pár minutách se mozek rozjíždí. Naplno se ponořuje do snění o jednom ze světů Sluneční soustavy.

Už je to více než rok, kdy jsme s kolegou v Anglii zkoumali pohyb bahna ve vakuové komoře simulující v některých aspektech prostředí Marsu. A dnes je vrchol tohohle projektu. Je totiž nejzazší termín, dokdy musíme odevzdat opravený rukopis zpět do vědecké redakce. Procházím poněkolikáté dlouhý seznam připomínek od dvojice oponentů a snažím se je zapracovat do textu i dodělat odpovědi na šťouravé dotazy. Napsat, přepsat, promazat – až nezdravě se opakující trojice úkonů.

Ani si to neuvědomím, ale dvě hodiny jsou pryč. Utekly jak to bahno v našich pokusech. První dítě je vzhůru a dožaduje se snídaně. Než stihnu namazat krajíc, slyším pláč druhého. Rozjíždí se ranní rituál – nakrmit, obléct, zabalit a vyrazit. S prvním synem do školky, s druhým pak na zastávku metra. Tam se nakrátko setkám s manželkou vracející se z práce. Předávám jí mladšího syna, dnes mě totiž namísto péče o něj čekají setkání, kam se malé dítě vzít nedá.

Osamocen vyrážím směr gymnázium. Dopoledne tam mám dvouhodinovou diskusi se studenty a studentkami o technologiích potřebných k cestě na Mars. Končím přednášku, potlesk, loučení… a v hlavě úplně pusto. V mládí jsem si to nepřipouštěl, ale vystupovat na veřejnosti stojí dost sil. V duchu tak vysekávám poklonu všem kantorům a kantorkám, kteří mě v životě učili. Respekt, že to dennodenně zvládali.

Vcházím do metra a tentokrát přesun do kanceláře. Cestou otevírám pracovní e-mail, kde na mě vyskakuje řada zpráv od spoluautorů navrhujících další úpravy textu. V kanceláři usedám k počítači a pokračuji v opravách. Postupně se prokousávám podněty kolegů a kolegyň. Kouknu na hodinky a zděsím se. Nejvyšší čas vyrazit směr Národní muzeum. Tam mě totiž čeká další přednáška – tentokrát o fascinující bitvě, kterou svedli Islanďané s jednou sopkou. Ta hrozila, že zničí přístav na ostrově Heimaey a tím i srdce místní ekonomiky. Přednáška končí dobře, stateční obránci svůj ostrov ubránili. Protentokrát.

Venku je tma. Vbíhám do metra a směřuji domů. Po cestě se přihlašuji na Twitter. Jako dobrovolník pomáhám spravovat jeden politicky aktivní profil, takže se každý den snažím vyšetřit si k tomu pár desítek minut k tomu. Klikám na upozornění, a tím otevírám stavidla přívalu nadávek a nenávisti. Zběžně upozornění projíždím a hledám, jestli tam není i věcný dotaz či připomínka, které si zaslouží reakci. Pár jich najdu a odpovídám na ně. Ze zbytku se dozvídám, jaká musím být nula, co v životě nic nedokázala a která ničemu nerozumí.

Vypínám telefon, jsem doma. Stihnu přijít před tím, než jdou děti spát. Mám tak ještě pár chvil na to si pohrát s mladším a se starším si povědět, co bylo ve školce. Uspáváme. Nechybělo moc a spal jsem taky. Jenže v mozku bliká majáček: ještě tě čeká práce.

Se sebezapřením vstávám. Další dvě hodiny nad klávesnicí a hotovo. Všechny komentáře zapracovány. Láduji soubory do elektronických střev vědecké redakce, poslední kontrola souborů a klik.

Odesláno. Děj se teď vůle editora, který bude mít v rukou osud naší roční práce. Zaklapávám počítač a jdu spát. Na nočním stolku sice čeká štos grantových žádostí, které je potřeba pročíst, ale dělám, že je nevidím. Nechám si je na příští dny.

Autor je vědec, pracuje v AV ČR.