Vzpoura, kterou nikdo nechtěl

Léopold Senghor si z katolické misijní školy, kterou navštěvoval v rodném Senegalu, odnesl počátkem 20. století poučení do života: musí zapomenout na kulturu západoafrických předků, cesta k osvícení leží ve Francii! V meziválečných letech byl přijat na studia literatury do Paříže a poté se jako první Afričan stal učitelem na lyceu. „Naší ambicí bylo stát se fotografickým negativem kolonizátorů, být Francouzi s černou kůží. Za naše lidi jsme se potají styděli,“ vzpomínal později na životní postoj, který v meziválečné Paříži sdílel s jinými příslušníky nepočetné africké a karibské diaspory.

Senghor později coby francouzský občan bojoval proti nacistům a osmnáct měsíců strávil v německém zajetí, kde se naučil německy, později si četl Goetha v originále. Ihned po skončení války pokračoval v oslnivé kariéře: stal se poslancem ve francouzském parlamentu a jazyk kolonizátorů zvládl natolik dokonale, že byl pověřen dohledem nad gramatickou správností nové poválečné ústavy.

Pobyt v cizině však Senghora a jeho africké intelektuální přátele přivedl k zájmu o vlastní kořeny: „Vstřebali jsme francouzský jazyk i matematiku, ale nebyli jsme schopni svléct černou kůži i duši.“ Promýšlel filozofii, která pátrala po podstatě černošské identity, specificky afrických hodnot, avšak nezávislost na Francii jednoznačně…