Dělníci kultury
Čtyřiadvacátý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se zapíše do historie. Doufejme, že ojedinělým zápisem. Místo aby město na Vysočině minulý týden přivítalo tisíce milovníků filmů o současném světě, zůstalo v celonárodní karanténě. Festival přesto proběhl: virtuálně a nutno říci, že úspěšně. Všechny filmy pořadatelé přesunuli na internet, kam je postupně zavěšovali podle toho, kdy měly mít na přehlídce plánovanou premiéru. „Účastníci“ festivalu si je tak mohli vychutnat alespoň v teple domova, včetně úvodní znělky a – mnohdy tradičně legračních – reklam sponzorů.
Uznávám, že to mělo i jisté výhody. Přebíhání mezi kinosály a netrpělivé čekání ve frontě, zda na diváka vyjde místo, nahradilo jednoduché hýbání kurzorem a vědomí, že žádný z filmů na programu člověku nemůže utéct. Včetně kupříkladu novinky Petry Nesvačilové s názvem Vojna Ztohoven.
Osmdesátiminutový snímek zaznamenal bezesporu nejvydařenější akci umělecké skupiny, která v roce 2015 vyměnila prezidentskou standartu nad Pražským hradem za rudé trenky. Respektive její dohru. Nesvačilová sledovala následující soudní proces, který se změnil v bizarní střet mezi kanceláří Miloše Zemana a trojicí obžalovaných. Režisérka (jak už je jejím zvykem) při natáčení od svých hrdinů nedodržovala žádný objektivizující odstup. Ve filmu je naopak třeba vidět, jak s nimi v soudní síni coby jejich fanynka spolupracovala, když jim během výslechu tajně přidělala mikroporty,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
