Co s Bílou horou?
Čtyři sta let po slavné bitvě spolu soutěží národní patos a lhostejnost k padlým
Ó nešťastné, právě nešťastné pole, předc jsi nám krví otců posvěcené!“ veršoval v jednom z dopisů básník národního obrození František Ladislav Čelakovský údajně krátce poté, co se vrátil z výletu na Bílou horu. Psal se rok 1818 a zaujetí dramatickými událostmi, jež se na tomto kopci na západním okraji Prahy odehrály a jejichž emocionálnímu popisu se jednou bude říkat bělohorský mýtus, bylo tehdy v Čechách v plném proudu. Už před Čelakovským označil bitvu na Bílé hoře za předěl mezi národním rozkvětem a nejhlubším úpadkem Josef Dobrovský, zatímco Karel Havlíček psal o „pobělohorské hanbě“. Odezva obrozeneckého rozhořčení byla ve společnosti tak silná, že mýtus o osudové prohře trvá i v časech, kdy si připomínáme čtyřsetleté výročí slavné listopadové bitvy.
Porážka, nebo vítězství?
Dávné události už prošly důkladným zkoumáním historiků, dnes už proto máme dobré povědomí o tom, co se v roce 1620 a v letech předcházejících stalo. Nebylo toho málo. České země tehdy vykročily na unikátní cestu náboženské tolerance. Husitské války nepřinesly jen zmar v podobě politického chaosu a hospodářského rozvratu, ale také zajistily českým zemím uznání dvojí víry, svého času ojedinělé. I díky tomu mělo království nakročeno do formy stavovského státu rozvíjejícího se například ve Spojených nizozemských provinciích, kde se volený místodržící dělil o moc se sněmem složeným ze zástupců šlechty a měst, souhrnně označovaných slovem stavy.
Pokud se na Bílou horu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu