Tohle chceme?

Polovina mých dětských pacientů má nějakou psychickou poruchu. Lehčí problémy, například noční pomočování nebo záchvaty paniky, úzkosti či agrese. V nejhorších případech sami sobě ubližují, třeba si rozřezávají kůži, někdy i sedmileté děti,“ řekla mi na podzim roku 2018 v řeckém uprchlickém táboře Moria italská pediatrička Carola Buscemi z Lékařů bez hranic. Stovky reportáží, desítky zpráv humanitárních organizací v minulých čtyřech letech přinášely podobná svědectví.

Navzdory všem těmto informacím se na místě prakticky nic k lepšímu nezměnilo, spíše naopak. V táboře postaveném pro tři až čtyři tisíce lidí dál žilo více než deset tisíc utečenců (letos v březnu dokonce dvacet tisíc), kteří velkou část dne trávili v nekonečných frontách na jídlo, toalety a umývárnu. Těžko hledat lepší příklad toho, že ukázat problém veřejnosti a mocným k jeho nápravě zdaleka nestačí.

Minulý týden skoro celá Moria shořela. Podle slov řecké vlády ji někteří uprchlíci zapálili poté, co byl kvůli šíření covid-19 zaveden úplný zákaz vycházení z tábora. Řecko po požáru přepravilo asi čtyři sta nedoprovázených nezletilých uprchlíků na pevninu, Německo se v pátek nabídlo, že sto padesát z nich převezme. Osud dalších více než dvanácti tisíc obyvatel Morii je nejasný, zatím přespávají na ulici, v olivových hájích i na místním hřbitově. Vláda v Aténách jejich přestěhování do příbytků na pevnině odmítá, neboť se obává, že by taková vstřícnost vedla k podpalování menších táborů na jiných ostrovech.
…