Stážistou v Respektu

Je středa ráno, vstupuji do Fora Karlín, následně vcházím do vydavatelství Economia. Ve vstupní hale sedí dvě dámy jako obvykle, pozdravím, zažádám si o návštěvnickou kartu, projdu turniketem a ocitám se v redakci týdeníku Respekt. Začíná třetí den mé stáže a já už vůbec nejsem tak nervózní, jako když jsem sem vcházel poprvé.

Tento školní rok jsem nastoupil do sedmé třídy a pro nás sedmáky byl odstartován nový projekt týdenních stáží. Jejich zaměření si vybíráme podle toho, co nás baví, zajímá. Myslel jsem, že půjdu na stáž do regionálních novin. Z toho, že mi škola domluvila Respekt, jsem nadšený. Žurnalistice jsem se věnoval už ve školních projektech. Například náš karanténní časopis, který každý týden šéfredaktoroval někdo jiný. Někdy taky píšu do vrchlabského měsíčníku Puls.

No a předminulou neděli jsem přijel za tetou do Prahy a od pondělí dojíždím z Proseku na stáž do Respektu. V pondělí byl poradní den a já spíš jen sledoval a poslouchal. Vůbec jsem nevěděl, jak se to v takových časopisech dělá, překvapil mě obsah porady, kde se diskutovalo o tom, co se bude psát. Měl jsem taky skvělou prohlídku po celém vydavatelství.

Stáž v Respektu mě nadchla, poprvé jsem v redakci velkého profesionálního časopisu a můžu sledovat špičkové novináře v akci a třeba se i zapojit. Došlo mi, že bych chtěl obnovit náš, již zaniklý, školní projekt a třeba ho i vylepšit a zavést novinky, které jsem tady okoukal. Například porady na začátku týdne, zavést některé typy rubrik. Uvědomil jsem si, jak amatérsky jsme náš školní časopis psali a vytvářeli. Ohromila mě organizovanost tolika lidí v jedné redakci, každý má svůj úkol, a když ho splní, vznikne takové novinářské dílo jako Respekt.

A co můžu v Respektu dělat? Web editora Pavla Kroulíka hned v úterý napadlo, že bych si mohl připravit rozhovor s písničkářem Janem Pokorným alias Pokáčem. Super nápad! Pokáčův manažer to odkýval, a tak jsem se do toho pustil. Celý den jsem strávil nakoukáváním rozhovorů, zjišťováním informací o Pokáčovi, koncem pracovní doby jsem si začal připravovat otázky.

Když jsem pak ve středu ráno přišel do práce a zapnul počítač, povzdechl jsem si. Pokáč mi napsal, že mu to časově nevychází. Pavel mi navrhl, ať si seženu někoho jiného, s kým by mě to bavilo. Po chvíli přemýšlení mě napadla spisovatelka fantasy Veronika Válková a začal jsem se připravovat. Obecně bylo méně materiálů, které jsem musel číst, než když jsem připravoval rozhovor s Pokáčem. Připravit si rozhovor je docela náročné, ale na druhou stranu zase zábavné, protože se toho člověk hodně dozví. Sepsal jsem si pár otázek, ale moc jsem toho nestihl, protože jsem musel rychle na oběd.

Na oběd jsem si dnes zašel do blízké bageterie, kde jsem dal bagetu Caesar, byla fakt dobrá! Po obědě jsem spěchal do redakce a téměř hned poté, co jsem přišel, jsme s novinářkou Klárou Zajíčkovou a fotografem Matějem Stránským vyrazili do terénu na reportáž. Jeli jsme na jihozápad od Prahy směrem na Plzeň, cesta nám trvala něco málo přes hodinu. Když jsme dorazili do Příbrami, vyskákali jsme z auta a vydali se na blízký atletický stadion.

Na stadionu má zrovna osobní atletický trénink patnáctiletá Magda. Má Downův syndrom. Když přicházíme, Magda zrovna běhá kolečka, skáče do písku a trénuje techniku běhu. Její maminka nám vysvětlila, že je jediná z lidí s tímto syndromem, kdo takhle v ČR trénuje. Po skončení tréninku se pobavíme i s Magdou, odpovídá překvapivě hezky a vypadá šťastně. Bylo zajímavé pozorovat Kláru v akci.

Matěj mě po reportáži vyhazuje na nádraží v Holešovicích, nasednu na metro a dojedu na Prosek. Večer si ještě pouštím svou oblíbenou hudbu z Hry o trůny a dolaďuji otázky k rozhovoru.