Dopisy

Cenzura v ÚSTR?

Respekt 35/2020

Marek Švehla ve svém komentáři stejně jako řada jiných novinářů podlehl sugesci, že vedení ÚSTR rozhodlo o tom, jestli v jedné chystané knize bude, či nebude určitá její část. Konkrétně v komentáři stojí, že „rozhodlo, že je třeba kritiku pozitivismu z knihy vyřadit“. Skutečností ovšem je, že v odborné instituci vedení neurčuje konkrétní podobu knih. O té rozhodují autoři a pak také recenzenti – odborníci zaměstnaní v jiných institucích – svými kritickými posudky. Vliv vedení pak spočívá v dohlížení na to, aby autoři brali kritické připomínky recenzentů vážně. Požadavek změnit úvod knihy, o kterou v tomto případě jde, vyplynul z recenzí, nikoli z iniciativy vedení. (Texty recenzí jsme ostatně zveřejnili na webu, lze je tedy snadno ověřit.)

Jinak ale souhlasím se Švehlovou výzvou, že ÚSTR má moderovat a rozvíjet diskusi ve prospěch české historiografie a má k tomu hledat cesty. Musíme se ovšem vyvarovat přístupu, kdy ústav sám sebe pojímá jako „ministerstvo historické pravdy“ a hlásá názory jakožto státní instituce. Mnozí by sice od něj právě toto očekávali, nicméně smysluplnější je poskytovat prostor historikům, aby do debaty vstupovali sami za sebe – pokud možno na patřičné úrovni odbornosti i poctivosti. Přistupovat k dějinám jinak než v podobě dialogu totiž nemá smysl, alespoň ve společnosti, která se chce pokládat za svobodnou.

Takto otevřené pojetí má však svá úskalí. Největším z nich je v této době nálepkování – zařazování účastníků debaty do vykonstruovaných škatulek a z toho pak vyvozování dalekosáhlých souvislostí, nejlépe politických. Debata o dějinách se tím okamžitě mění v absurdní střet silných tezí, které se vzájemně míjejí. Výsledek bývá vášnivý, ale jiný přínos mu chybí. Pokud se kupříkladu standardní recenzní postup nazve cenzurou a recenzenti označí jako „revizionisté“, budou pracovníci ústavu k dobré debatě přispívat dost těžko.

Ondřej Matějka, náměstek ředitele ÚSTR

Jsem Tchajwanec

Respekt 37/2020

V souvislosti s návštěvou předsedy Senátu ČR Miloše Vystrčila se vyrojila celá řada protichůdných názorů. Demokratický tábor vesměs oslavuje státnický postoj, naopak z Číny zaznívají výhrůžky a řeči o klaunovi či hochštaplerovi. Napadly mě k tomu dvě poznámky.

Pan Vystrčil převzal agendu po zesnulém předsedovi Kuberovi. Bezprostředně po jeho lednovém skonu se vyjádřil ve smyslu, že finální rozhodnutí o cestě přijde až po důkladném zvážení situace a debatách s dalšími ústavními činiteli. To se také stalo – předseda Senátu se rozhodl, že nebude poklonkovat čínským výhrůžkám a tuzemským loajálním stoupencům tamního režimu. Dalo by se říci, že se s chladnou hlavou rozhodl hájit demokratický a lidskoprávní proud naší polistopadové politiky. Za to mu lze jedině zatleskat.

Poznámka druhá, zdánlivě nesouvisející. Jako třebíčský rodák si pamatuji situaci, kdy spolu na radnici uzavřely koaliční smlouvu strany zcela napříč politickým spektrem. Miloš Vystrčil, tehdejší hejtman Kraje Vysočina, neváhal situaci označit slovy „třebíčský kočkoprasopes“ a doprovodil ji důraznou výtkou, adresovanou starostovi Třebíče. Pikantní na celé situaci je, že třebíčský starosta byl členem ODS, tedy Vystrčilův spolustraník. Na této celkem úsměvné regionální zápletce lze pěkně ilustrovat Vystrčilovu konzistenci, nadhled a odvahu stát si za svým.

Nejde tedy o to, že by se z nevýrazného politika stal zničehonic „hrdinný státník“. Jen se prostě na správném místě a ve správný čas zachoval v souladu se svým dlouholetým politickým přesvědčením a svědomím. V časech politiků měnících postoje jako kabát to rozhodně není málo.

Ondřej Herzán, Brno

Nechci, aby je upalovali na hranici

Respekt 37/2020

Jako upřímně věřící katolík se smutkem a studem sleduji působení kardinála Dominika Duky v několika posledních letech. Rozhovor uveřejněný v Respektu ve mně tyto pocity zase prohloubil. Obávám se, že kardinál Duka už dávno není schopen správně rozklíčovat pozici církve v současné společnosti, a už vůbec ne na současnost adekvátně reagovat. V situaci, kdy katolická církev zejména mladé lidi, i z okruhu katolických rodin (sic!), v podstatě nezajímá, nehledá Duka cesty, jak ukázat radost a naději evangelia současnému světu, jazykem současné společnosti.

Místo toho se stále obrací do minulosti, připomíná výročí, drandí po Staroměstském náměstí v barokním kočáru. Jeho vystupování prezentuje církev jako muzeální spolek; to mě velmi trápí, protože kolem sebe mám katolíky současné, moderní, kriticky uvažující. Ty jakoby není vidět ani slyšet. Soudním sporem s brněnským divadlem o hře, kterou sám neviděl, prezentuje Duka, snad nevědomky, církev jako sektu, ve které není možná diskuse. Opět falešný obraz.

V rozhovoru kardinál uvádí, že moment obnovení a vysvěcení mariánského sloupu v Praze prolnul celou církev. Ani náhodou. Velkou část katolíků to vůbec nezajímá, řada z nich (a já mezi nimi) se na celou akci dívá jako na problematickou, zbytečnou, která povědomí o církvi víc uškodí, než pomůže. Koneckonců, jak málo nás na Staroměstské náměstí na vysvěcení přijelo? Kardinál mluví o rozdělené společnosti dneška. Nevím, snad se nemýlí. Mohu ale svědčit o tom, že Dominik Duka, bohužel, rozděluje českou katolickou církev.

Matěj Havel, ředitel gymnázia, Hradec Králové

Oprava:

V předminulém čísle Respektu (36/2020) jsme v článku Příjemnosti plno nedopatřením umístili na Moravské náměstí v Brně Nejvyšší soud, ve skutečnosti na něm stojí Nejvyšší správní soud. Čtenářům se omlouváme.