Když je něco „optimální“ – může to být ještě „optimálnější“, nebo dokonce „nejoptimálnější“? Odpověď zní: ano, ale… Dnešní díl jazykového koutku věnujeme stupňování přídavných jmen, i příkladům, kdy je lepší to se stupňováním moc nepřehánět.
V českém jazyce rozlišujeme u přídavných jmen tři stupně: První stupeň vyjadřuje základní míru vlastnosti, například „mladý“. Druhý stupeň se nejčastěji používá ke srovnání: „Moje sestra je mladší než já.“ A třetí stupeň označuje nejvyšší nebo nejnižší míru vlastnosti: „Můj bratr je nejmladší člen naší rodiny.“
Ve druhém stupni jsou přídavná jména nejčastěji zakončena příponou -ejší/-ější nebo -ší, případně jsou možné obě varianty: „veselejší“, „vážnější“, „hustší i hustější“ „čistší i čistější“, ale jen „hladší“, „kratší“ atd. Aby to nebylo tak jednoduché, je tu ještě skupinka dvouslabičných přídavných jmen zakončených slabikou -ký, která mají ve druhém stupni příponu -í a zároveň se k mění v č, například „hebčí“, „tenčí“, „hezčí“.
Třetí stupeň tvoří tvar druhého stupně s předponou nej-: „nejkrásnější“, „nejlehčí“, „nejmenší“ apod.
A pak je tu pár přídavných jmen, která se stupňují nepravidelně: „dobrý – lepší – nejlepší“, „velký – větší – největší“, „špatný – horší – nejhorší“ atd.
Některá přídavná jména se však nestupňují vůbec. Jde o přídavná jména přivlastňovací („otcův“, „matčin“), zakončená na -cí („vzrušující“, domácí“) nebo odvozená od názvů zvířat („psí“, „medvědí“). Poměrně rozšířeným nešvarem v mluvené, ale i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
