Víme, že nic nevíme

Více než inteligenci, argumentační dovednosti nebo i empatii bychom při zkoumání dnešního Blízkého východu měli zapojit jinou cennou lidskou vlastnost – pokoru. Pokoru vůči tomu, jak málo region známe, jak málo i ti největší experti dokázali v minulých dvaceti letech předvídat jeho vývoj.

Nejproslulejší americký arabista Bernard Lewis například coby lék na stagnaci arabského světa prosazoval svržení Saddáma Husajna – a to mělo nakonec katastrofální následky. Nejkvalitnější světová média s odkazem na zástupy citovaných expertů před osmi lety setrvale předvídala brzký pád Bašára Asada v Sýrii – k němuž nikdy nedošlo. Souhra nepředvídaných a v podstatě nepředvídatelných faktorů, výsledek střetu zájmu mnoha vnějších mocností i dopady působení hlubších společenských a kulturních proudů zcela převyšují analytické schopnosti i těch nejbystřejších pozorovatelů. A to nejen západních, ale i místních.

S touto pokorou je třeba hodnotit také aktuální americký atentát na íránského generála Kásima Sulejmáního a jeho možné důsledky.

Co bude dál

Udivuje totiž, kolik sebevědomých hlasů poslední týden zaznívalo, a to i na dálku z Česka. Tuzemské soudy často odrážely více ideologii autorů než touhu proniknout do blízkovýchodních spletitostí.

Internetem například hned létaly tweety o začátku třetí světové války. Zleva byly slyšet odsudky Trumpovy „vraždy“ coby dalšího projevu imperialismu, jenž navazuje na invazi do Iráku – aniž by se jejich autoři zastavovali u skutečnosti,…