Ateistická mše

Když měl v lednu 1991 premiéru v pražském kině U Hradeb snímek Kouř, zapadl mezi tehdejší konkurencí v podobě Skřivánků na niti či erotické Emmanuelle. Autoři doplatili i na zásadní změnu v chování diváků, které více než filmy zajímaly otevřené hranice a možnosti volného trhu. Z nízké návštěvnosti tehdy rozčarovaného režiséra Tomáše Vorla by nejspíš ani nenapadlo, že o skoro tři dekády později bude jeho „rytmikál totalitního věku“, vyrobený jednou nohou ve státním socialismu a druhou po sametové revoluci, svým způsobem tím nejatraktivnějším, co budou nabízet tuzemská kina, jejichž program prořídl v důsledku pandemie.

V Národním filmovém archivu zrestaurovaná verze Vorlova druhého celovečerního filmu jde do kin týden po obnovené premiéře Samotářů z roku 2000 scenáristy Petra Zelenky a režiséra Davida Ondříčka, který distributor nasadil jako „náhradu“ za odloženou premiéru jiného Ondříčkova filmu, životopisného Zátopka. O obou filmech se přitom mluví jako o kultovních. Platí to? A co přesně dnes tento termín znamená?

Proti proudu

Označení „kultovní“ se používá leckde, ale definovat kultovní film je složitější, než se může na první pohled zdát. Na některých frontách se dokonce svádí boj o „čistotu“ termínu a proti jeho nadužívání. „Kult by měl existovat jen v původní formě, jak jej chápeme – jako oslava nízké kultury, vystavěná kolem myšlenek campu a ironie, transgrese a podvratnosti,“ citovala nedávno BBC dramaturga Londýnského…