Evropské státy se pomalu vracejí k normálnímu životu, a v našem psychologickém okénku si proto můžeme položit otázku, jaké obrazy z těchto pohnutých časů uvíznou v naší kolektivní paměti nejhlouběji. Kandidátů je mnoho a regulérní soutěž by byla nad naše síly. Troufneme si tedy rovnou od boku vyhlásit vítěze: dojákem roku se stávají záběry Italů zpívajících pro útěchu sobě i sousedům unisono z balkonů a střech svých vylidněných měst.
Trochu smělé prohlášení? Máme své důvody. V čase, kdy zástupy pozemšťanů hledaly posilu v nekončícím proudu doporučení, jak se nezbláznit z pandemie, trápily se na jógamatce a pracně zastavovaly černé myšlenky pomocí mindfulness, pochopili Italové, že cesta ke kolektivní úlevě je ve skutečnosti jednoduchá, zábavná a dávno prošlapaná. Zpívali.
Zábavnější než posilovna
Seriózní psychologický výzkum fenoménu kolektivního zpěvu začal až v novém tisíciletí, což je překvapivě pozdě. Antropologové vědí už dlouho, že zpěv a hudbu provozovaly všechny známé kultury v dějinách, a to navíc ve velmi podobných kontextech – například v podobě ukolébavek pro děti nebo doprovodu duchovních rituálů. Ta věc tedy musí plnit jakousi jedinečnou funkci.
Výzkumy posledních dvaceti let dospívají k jednoznačnému závěru, že společné zpívání zlepšuje duševní i fyzické zdraví. Snižuje úzkost a pomáhá z deprese, pozvedá celkový pocit kvality života, posiluje společenskou sounáležitost. Na fyzické úrovni pak zlepšuje kvalitu dechu a držení těla, uvolňuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
