Kde na to vzít?

Donald Trump v koronavirové krizi zaspal na mnoha frontách, jednu věc si ale pojistil. Na boj s infekcí si nechal v Kongresu už na konci března schválit balíček vládních opatření s rekordní cenovkou dvou bilionů dolarů. Válka ve Vietnamu – v přepočtu na dnešní hodnotu měny – stála Ameriku polovinu, stejně jako Obamův balíček po hypoteční krizi před 12 lety.

Trump není žádnou výjimkou. Mamutí záchranné kruhy jsou dnes povinnou výbavou každé vlády, a i když se cifry napříč světem liší, stejně jsou všechny tak nepředstavitelně velké, že lidem už splývají.

Svůj záchranný bilion slibuje i Andrej Babiš. V jeho případě je číslo z velké části uměle nafouknuté, aby dobře ohromovalo v televizi, to ale na chvíli nechme stranou a soustřeďme se na jinou věc. Sumy, kterými státy šermují, by ještě před pár měsíci vyvolávaly u obezřetnějších daňových poplatníků závrať. V Česku se loni vedla zcela vážná a vášnivá politická debata o tom, jestli rozpočtový deficit na letošní rok má mít schodek 30, nebo 40 miliard. Spor o učitelské platy nebo o slevy na jízdném byl v řádu jednotek miliard korun. Na bilion přišla řeč leda u tak rozsáhlých věcí, jako byl desetiletý program transformace zdejší energetiky či důchodová reforma.

Je v pořádku, že nyní tolik peněz padne na to, abychom pár měsíců záplatovali normální ekonomický provoz? A co si počít s informací, že svět se kvůli svému koronavirovému účtu zadluží, nebo ho zaplatí tištěním peněz, což jsou zdroje, u nichž instinkt roky velel, že…