Co všechno se změní?

Životy mnoha lidí se v posledních týdnech zásadně změnily. Samozřejmě se nabízí otázka: Co z toho bude změna trvalá? Jaké další transformace nová realita přinese? Změní se i něco na fungování společnosti či státu?

Ve víkendovém vydání Financial Times sloupkař Simon Kuper vyjmenoval několik bodů, které by se trvale změnit mohly a měly. Zmiňuje například práci z domova, která se podle něj ukazuje jako funkční řešení. Díky technologiím a lepšímu zabezpečení některých virtuálních služeb mohou lidé pracovat doma. Domnívá se, že to povede i k lepšímu ovzduší, protože lidé budou méně jezdit autem do práce. Ušetřený čas věnují sobě či rodině. Připomíná výzkum, ve kterém ženy v Texasu měly vyjmenovat, co je z každodenních věcí baví nejvíce a co nejméně. Na nejlepším místě se usídlil sex, na nejhorším pak právě dojíždění za prací. Home office se ale samozřejmě týká jen těch, kdo mohou práci z domova vykonávat.

Dále uvádí videomedicínu, tedy že řada úkonů se bude moci dělat pomocí videopřenosu. To pomůže zejména seniorům, pro které není cesta k lékaři úplně snadná. Zlepšit by se měl i náš přístup k hygieně, píše Kuper. Lidé budou také ochotni více se zapojovat do dobrovolničení, protože vidí, že stát nemá na všechno kapacitu. Mnohým došlo, že je nutné projevovat větší zájem o seniory, kteří často tráví dny bez jediného kontaktu s okolím. Připomíná, že třeba pošťáci se v Irsku ptají starších lidí, jestli nepotřebují léky či potraviny. Stejně tak lidé vylepují v domech vzkazy, že jsou ochotni sousedům pomoci. Ukázalo se ale, že bude nutné věnovat větší pozornost domácímu násilí, protože je v řadě zemí na vzestupu.

Tolik Simon Kuper. Položil jsem v pátek na sociálních sítích otázku, co se podle přítomných trvale či alespoň dlouhodobě změní. Stejně jako britský novinář velká část diskutujících očekává posilování home office. Vedle toho i rychlejší automatizaci práce, tedy nahrazování lidí (mohou onemocnět) stroji. Podle mnohých ale také lidem dojde, jak je jejich ekonomický život křehký – nízké mzdy neumožňují výraznější spoření na horší časy.

Opakovala se rovněž myšlenka, že nastane ještě větší boom bezhotovostních transakcí nebo snahy sledovat občany přes technologie. Řada lidí si přála, aby se krize stala impulzem k digitalizaci státní správy a modernizaci výuky. Mnoho rodičů je šokováno, jaké „hlouposti“ se musí děti biflovat. Stejně tak vidí rozdíl v kvalitě výuky. Tam, kde jsou učitelé aktivní a inovativní, silně roste ocenění učitelské profese.

Někteří čekají rozpad Evropské unie, jiní naopak její posílení. Většina vidí jako jisté, že se státy budou snažit snížit závislost na Číně. Stoupenci i kritici Andreje Babiše tuší posilování hnutí ANO. A hodně lidí si pochopitelně myslí, že se nezmění vůbec nic.

George Orwell přesně popsal, že předpovědi se nám skoro nikdy nepodaří, většinou totiž popisujeme to, co bychom chtěli, aby se stalo, případně to, čeho se obáváme.

To sedí i na naši současnou debatu. Měli bychom tedy spíše sami definovat, co bychom si měli z krize vzít. Kolega Marek Švehla o tom píše komentář na straně 8. Já tu jen dodám, že pokud nic jiného, tak bychom měli přijmout fakt, že nás svět může překvapovat, i když si myslíme, že už máme skoro vše pod kontrolou.

Národní státy se mohou na chvíli zamknout, ale samy už nikdy žádný větší problém nevyřeší. Je proto lepší být součástí projektu, který občas reaguje pomalu a chybu přizná (Evropská unie), než být závislý na systému, jenž pohrdá vlastními lidmi a vlastní omyl nepřizná nikdy (Čína).

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor