Vrcholné životní zážitky mohou vypadat nečekaně. Jeden z nich popsala ve svém deníku mladá Britka ve chvíli, kdy se v září 1940 hitlerovské Německo rozhodlo změnit strategii v bitvě o Británii a vlny bombardérů poprvé vyrazily k plošné destrukci hlavního města Londýna. Cíl byl jasný: podlomit nepředstavitelným ničením a hromadným umíráním morálku britského civilního obyvatelstva, způsobit rozvrat a chaos, srazit Brity na kolena.
Zmíněná žena trávila třetí noc bombardování u rodičů svého přítele na severu města. Její jméno neznáme, příběh ale zachytil ve své sbírce válečných výpovědí svých krajanů Living Through Blitz (Prožili Blitz), britský autor Tom Harrison. „Byla jsem tak podrážděná, až jsem z toho byla nateklá, ve skutečnosti to ale byl strach. Paní R. (matka přítele) pořád jenom vařila čaj. Když se ozvalo zadunění, vykřikla vždycky: ‚To je bomba?‘ ‚Néé, jenom dělo,‘ zabručel vždy její manžel,“ píše se v deníku.
Čekání ve sklepě s vidinou smrti se zjevně nedalo moc vydržet. Nakonec žena i s přítelem vylezla na zahradu. Usadili se ve vysoké trávě a překvapivě zjistili, že to, co před sebou vidí, je vlastně krásné. Nebo možná spíše „krásné“, estetický dojem se totiž skládal dílem z vlahé podzimní noci prosvícené hvězdami a dílem z mihotavé, v teplých barvách vyvedené záře na obzoru, kde hořely londýnské doky. „Najednou už jsem se nebála, bylo to vlastně úžasné. Paprsky průzkumných reflektorů byly nádherné, jak křižovaly nebe z jedné strany na druhou, bylo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
