Až mě budou zavírat, budou na mě hodní

Odtud se řídí koronavirová krize: dlouhá místnost v jedné z odlehlých částí ministerstva vnitra, vstoupit do ní můžou jen členové dvacetičlenného krizového štábu. Všichni v roušce, na dezinfekci z přichystaných sprejů dohlíží v malém předpokoji strážce. Pro ostatní zaměstnance vnitra je přístupová chodba do velína hermeticky uzavřená, nepronikne sem nikdo další, kdo by mohl roznést silně nakažlivé onemocnění.

„Stále tu nebezpečnou zatáčku můžeme vybrat,“ zahajuje jednání štábu jeho šéf, ministr vnitra Jan Hamáček. Během krize se z nevýrazného, pořád jakoby událostmi vlečeného politika proměnil v nejviditelnější tvář současného dění.

Jsme v tom spolu

Velín krize vypadá stroze, v místnosti je jen světlý kancelářský stůl, na jeho vzdáleném konci bliká rozměrná obrazovka. Další menší je uprostřed stolu a dvě jsou připevněné na zdi po stranách, aby každý dobře viděl na promítané grafy o postupu epidemie. Okna ven jsou zatažená, dovnitř nepronikne žádný hluk. V čele stolu sedí ministr Hamáček, na sobě má červený svetr, který si vzal místo obvyklého obleku předminulou neděli na tiskovku vlády, kde premiér s ministry ohlašoval karanténu pro celou zemi, a od té doby ho už ze sebe nesundal.

I on má na sobě roušku, některé z přicházejících upozorňuje, že ji nemají správně promáčknutou u nosu a ukazuje jim, jak to napravit. Po Hamáčkově levici a pravici sedí dva nejbližší náměstci, je tu policejní prezident, šéf hasičů, další lidé z vedení ministerstva a ministerští…