Strach je součástí naší evoluční výbavy

Jedna z poetičtějších definic slova „panika“ uvádí, že „jde o okamžik zlé hrůzy, nad nějž strašnějšího není“. Jak paniku definuje psycholog?

Na poetickém pojetí možná něco je. Ačkoli kdybyste se zeptala člověka, který je v úzkých – a to nemusí zrovna prožívat paniku –, zda si umí představit ještě horší situaci než tu, kterou právě prožívá, patrně vám řekne, že ne. Když se nám děje něco zlého, máme tendenci tu zkušenost vnímat jako strop možného. Panika je především psychopatologický termín. Projevuje se nekoordinovaným chováním, nad nímž nemáme vládu, a zmateným, zkratkovitým myšlením. Jde o zkušenost čiré hrůzy či záchvatovitého strachu. V obecné rovině má lidská afektivita tři složky: rovinu prožitku, rovinu chování a pak úroveň kognitivního, tedy rozumového, zpracování emocí. Panika tyto tři složky extrémně stlačí k sobě ve prospěch ochromujícího prožitku. Relativně často se s ní můžeme setkat například u lidí trpících fobiemi – ocitnou-li se v situaci, z níž nevidí východisko, reagují panicky. Ovšem i z těchto důvodů se slovo „panika“ pro popis situací spojovaných s šířením nemoci Covid-19 způsobované koronavirem nehodí. Kromě toho, že není přesné, nás to slovo ochromuje, protože navozuje představu rozkladu chování ostatních. Ale pokud vím, takhle špatné to není ani v ohniscích nákazy.

Jak byste lépe pojmenoval to, co v souvislosti s šířením nákazy prožíváme?

Jde o zvýšené obavy či strach.…