Pravdička a lásenka

„Spapkejte si to a připravte si pacinu.“ Pokyny zdravotní sestry na akutním lůžkovém oddělení jedné z českých nemocnic požadující na pacientovi dojíst večeři a připravit ruku pro zapojení infuze by mohly náhodného posluchače snadno zmást, ke komu se tu vlastně mluví. Pacientem není malé dítě, ale dvaapadesátiletý muž nervózně sledující, že kromě zdraví je na zmíněném pracovišti zralé k záchraně ještě něco jiného, méně očekávatelného – a sice český jazyk, který podle všeho upadl do pasti své vlastní košatosti. Tou pastí je fenomén zvaný zdrobněliny.

Úvodem si řekněme, že tohle nemá být kritika profese zdravotních sester, jejíž náplní je stresující práce s nemocnými lidmi, o které se v praxi často musí pečovat jako o děti, včetně přebalování, mytí, dohlížení, aby si svéhlavě nevytrhávali z žíly kapačku nebo neutíkali z pokoje a na chodbě se nepotloukli. Jsme totiž na neurologii, kde k často problémovým pacientům není snadné si najít cestu. Pomocníkem k tomu nakonec může být vřelý jazyk, z něhož se snadno sklouzne – kam jinam než ke zmíněným zdrobnělinám. I člověk v letech musí proto chtě nechtě na nemocničním lůžku udělat výlet v čase a začít si rychle zvykat, že má ručičku, nožičku, hlavičku, leží na postýlce, do žíly mu kape infuzka. Papá, hačá, hajá… Ostatně pacienti samotné strůjkyně tohoto jazykového přibližování oslovují nikoli sestro, ale sestři nebo spíš sestřičko. Zdrobněliny jako výraz jakési…