„Když dítě vybarví omalovánku a ukáže ji rodiči, většinou mu ji bezmyšlenkovitě pochválí. Zdimalovánky vybízejí k dialogu,“ říká jejich autorka Kateřina Novák Termeová. Místo vybarvování předkresleného obrysu člověk musí spatřit motiv na staré zdi a teprve poté začíná tvořit.
Zdimalovánky prý vznikly doslova zíráním do zdi…
Když bylo mojí dceři Doubravce půl roku, začala špatně spát, a jediné místo, kde usnula, bylo u nás na hřbitově v Čakovicích. V té době jsem četla knížku od Bohumila Hrabala o jeho přátelství s Vladimírem Boudníkem, který obtahoval na zdech náhodné skvrny a vytvářel z nich abstraktní kresby. Tak jsem rozjímala a v oprýskaných hřbitovních zdech jsem si najednou začala všímat všemožných obrysů. Fotila jsem je a upravovala, aby vynikly, a sdílela je na Facebooku. První byla skvrna, která vypadala jako obličeje dvou mluvících žen. Časem se mi podobné motivy hromadily a můj manžel Vítek přišel s tím, že bychom v tomto duchu mohli vytvořit omalovánky.
Klasické omalovánky se vám zdály moc fádní a sešněrované. Jsou ale Zdimalovánky ještě vůbec omalovánkami?
Svým způsobem ano, protože se můžete držet obrysů, kterých si všimnete, a omalovat je. Pokud ale obrázek začnete dokreslovat, už tvoříte. Člověk zkrátka maluje na zeď přenesenou na papír to, co v ní vidí. Když dítě vybarví omalovánku a jde ji ukázat rodiči, většinou mu ji bezmyšlenkovitě pochválí. Zdimalovánky naopak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
