Klaus to dělá dobře

Václava Klause mladšího je všude plno. Média ho následují během cesty do regionů, velký prostor dostal minulý týden u Michaely Jílkové v České televizi, agituje na sociálních sítích. Jako zkušený alarmista ví, jak přitáhnout pozornost. Jde o to být dostatečně arogantní, provokativní, přicházet s názory, které jsou tak absurdní, že je kdekdo chce vyvracet. Je to stejný scénář, jejž použil Miloš Zeman či Andrej Babiš, za hranicemi pak Donald Trump.

Pohoršovat se nad tím nemá smysl. Problém je jinde. Zatímco „populistický“ tábor vyrazil na dálkový závod formou štafety, ten „tradiční“ se snaží držet krok sprintem na padesát metrů. Když se unavily Věci veřejné, přišlo ANO. Když ztrácí dech SPD, objeví se Trikolóra. Působí tak stále nově, čerstvě. Druhý tábor vedle toho píchá v boku, zadýchává se a ztrácí pozici. V politickém středu je třeba vážně se zabývat myšlenkou, jestli není čas na nějakou novou stranu.

Zdá se, že Piráti a ODS jsou etablované strany, které mají své jisté, ale ať dělají cokoli, nahoru jim zatím preference nejdou. Zbývající menší strany jsou pořád kolem pěti procent. Debatovat o tom, že by se měly spojit, už se ani nechce. Je to stále dokola, leží na nich příliš mnoho vrstev různých křivd a nesouladů.

Slovensko ukazuje obě možné cesty. Novým stranám se podle průzkumů daří dobře, protože vedle těch stávajících nevláčí břímě minulosti. A čerstvě se tam dohodly na spolupráci (ještě to není definitivně stvrzené) dokonce i dosud vášnivě rozhádané maďarské strany. Vytvoří jednu volební formaci, což je krok srovnatelný s tím, kdyby se spojily ODS, KDU-ČSL a TOP 09 do jedné partaje.

Nový projekt by byl riskantní, hrozí tříštění hlasů atd. Je ale otázka, co je horší, jestli čekání na smrt, nebo provokativní pokus o něco nového. Tak jako ČSSD trpí stockholmským syndromem a prosí svého „únosce“ Miloše Zemana, aby mu mohli dát další dárek (naposledy třeba možnost navrhovat zákony), trpí opozice a její stoupenci čímsi jako zmrazením při pohledu na kobru. Tak moc se bojí pohnout, až zůstanou stát na místě, dokud kobra neučiní rozhodující útok.

Při cestách křížem krážem po republice to člověk slyší stále silněji: „Volím ty a ty z opozice. Co mi zbývá.“ S tím se však vyhrát nedá.

Klaus nenabízí vůbec nic originálního, ale mimo jiné využívá výhody nového hráče na scéně. A má touhu vyhrát. V tom ukazuje správnou cestu. Negativní program nepochybně přitahuje voliče. To však i ten pozitivní. Jen potřebuje někoho, kdo mu dodá čerstvou energii.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

Fotogalerie Milana Jaroše