Budík ukazuje čas 2.02. Opatrně vstanu z postele, abych nevzbudil přítelkyni. Oblečení do práce už čeká na stoličce, rychle se převleču a jdu si sednout do kuchyně, abych se nasnídal. Než jsem šel spát v deset večer, dal jsem si do lednice talíř a na něm dva krajíce chleba s marmeládou. Dojím chleba a kouknu na hodinky, které mi oznamují čas: 2.20. Venku prší, ale na tohle jsem si v práci, a v Dánsku obecně, zvykl. Nasednu na své nové kolo a vyjíždím.
Je 2.45 a v depu už jsou slyšet rumunské, polské a dánské hlasy. Každý kurýr má svoje místo, kde mu naloží noviny a obálky, které se pak rozváží. Po měsíci trápení rozvozu na kole jsem konečně povýšil na elektrický skútr, který je rychlý a má hodně úložného prostoru. Povýšení nastalo poté, co jsem si zanotoval se šéfem Czesławem, kterému se líbilo, že umím taky trochu polsky. Nahážu noviny do tašek a kufru, beru klíče pro svoji trasu, nasadím si přilbu, zapnu si svůj oblíbený podcast a valím. Je běžný den, takže novin a obálek je jenom kolem 500, což znamená, že mi na to stačí dvě a půl hodiny. Další z benefitů znalostí polštiny je lehčí trasa, kde se nemusí tolik běhat do schodů. V Dánsku totiž platí zákon, kde obyvatelé bytů od čtvrtého patra a výš musí dostávat noviny a poštu přímo do schránky u dveří bytu.
Déšť ustává kolem páté ráno a já málem prodělám infarkt, když se v podcastu ozve štěkot psů a já si až po chvíli uvědomuji, že něco poslouchám. V depu dávám skútr nabít, vrátím přilbu a klíče, sedám na kolo a frčím domů. Dlouhých šest kilometrů do kopce je sice náročný počin, ale pomalu se s východem slunce krásně probouzí i celé město. Projíždím kolem lesa Riiskov, kde mě přes stromy do očí šimrají paprsky slunce. Tahle chvíle dává tomu všemu smysl.
V devět už sedíme na přednášce o mezinárodních vztazích, kde potkáváme kamarády, které jsme si za ten necelý rok udělali. Je to směsice Dánů a mnoha jiných národností, mezi nimi jsme i tři Češi. Dnes je pátek, tak plánujeme akci na víkend, půjdeme k Italovi Riccardovi na koleje, kde budeme dělat smažený sýr, který si všichni z našich 35 spolužáků z celého světa ohromně oblíbili. Profesor, Němec, nařizuje přestávku a my utíkáme do školní kavárny, kde si za krásných 25 dánských korun koupíme trojité espresso lungo, jediný lék na zničující únavu, kterou přes den obvykle cítím.
Dnes to lungo budu určitě potřebovat, večer jdeme slavit do Studentského klubu a já mám o víkendech volno. Je hodně toho, co bychom mohli slavit. Je nám tady dobře, máme spoustu kamarádů, hezký byt a díky práci můžu pobírat studentský příplatek od státu, což měsíčně vyjde na extra tisíc eur, jenom za to že studuju a pracuju. Za pár měsíců nám škola končí a všichni se rozutečeme do světa, abychom si hledali práci a začali své profesionální životy. Cítíme vůči sobě silné pouto přátelství, protože mnozí z nás musí tady v Dánsku tvrdě pracovat, častokrát hluboko do noci, a přitom studovat a psát referáty. Nic tady není zadarmo, ale o to víc si zde vážíme školy a jeden druhého. Poznali jsme tu kamarády na celý život.
Večer se potkáváme a zapíjíme končící víkend půllitrem carlsbergu, samozřejmě bez pěny, protože to jinak v Dánsku nejde. Bavíme se o tom, co bychom rádi profesionálně dělali. V budoucnosti se vidíme každý v jiné práci, v jiném městě. Ale to je teď nepodstatné, teď jsme tady spolu, pijeme pivo, kouříme a smějeme se.
Teď a tady, teď si žijeme svůj náročný, dočasný, zapršený a krásný dánský sen.
Jacob Janek, trade advisor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
