Venku to má špatnou grafiku
S psychologem Martinem Hofmanem o půvabech a nástrahách digitálního dětství
Deset let pracujete jako školní psycholog. V čem se mění vztah společnosti k dětem?
Jeden trend, který pozoruju, je, že společnost se v poslední době více orientuje na potřeby dítěte, což je pozitivní. Uvažují takhle i školy. Dřív řada z nich trvala na tom, že má věci nějak nastavené, děti se musejí přizpůsobit a hotovo. Dnes má stále víc učitelů a rodičů tendenci dívat se na to, co potřebuje dítě, co je dobré pro ně. Ale někdy mám pocit, že se tenhle trend dostává do druhého extrému, kdy máme problém dát dítěti limit. Bojíme se jít proti jeho impulzům, abychom ho nezranili. Občas se dětem hodně uhýbá, umetá se cestička, aby to měly pohodlné.
Co je příčinou? Nevíme, jak správně nastavovat hranice?
Myslím, že ano, bojíme se, aby ten limit nebyl nějak nepatřičný, nepřiměřený. Je v tom určitá nejistota. Výsledkem někdy bývá takové ustrnutí dítěte v pohodlné zóně, kde je život hezký, bezpečný, saturující. A k tomuhle se pak velmi zajímavě přidává vliv digitálních technologií, které mu také velmi zjednodušují život. Tam, kde předtím dítě muselo vyvíjet větší iniciativu, jak si pohrát, už jako malé muselo být kreativní a stavět si něco z kostiček lega, tak dnes dostane skrz ty digitální věci neuvěřitelně silný zážitek za minimálně vynaloženou energii. V jednu chvíli může být superhrdinou, který zabije tisíce příšerek, a jediné, co dělá, je miniaturní pohyb myší.
Dřív by…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu