„Vydařená“ lednová plavba

S věkem prý přichází moudrost, někdy se však věk dostaví sám. Bohužel, ve svých padesáti jedna letech jsem spíše druhý případ, a tak si v jednom nedělním, lednovém ránu s radostí všimnu, že ve Vltavě je čtyřnásobný průtok vody.

Za vodáckým kanálem v Troji nafukuji kajak Helios II s plánem dojet do Mělníka. Ukládám věci do vodotěsného vaku, ten připínám karabinkou na přední sedačku a spokojeně vplouvám do silného proudu směrem k šumící peřeji vlnící se za bývalou pěší lávkou. Spokojenost ale končí po několika desítkách vteřin, když se přímo přede mnou zčistajasna vynoří naprosto neviditelné horolezecké lano, natažené asi dvacet centimetrů nad vodou. Mozek začíná horečně pracovat, ruce automaticky zaberou pádlem zpět, abych v prudkém proudu uprostřed řeky aspoň částečně zmírnil náraz do smrtelně nebezpečné překážky.

Příď kajaku vletí pod provaz, pokusím se ho přehodit dozadu přes hlavu. Je však příliš napnutý, člun ustřelí stranou a lano mě katapultuje pod vodu. Jedním tempem v promočené kombinéze dosahuji hladiny a dalšími dvěma doháním kajak. V botách se opravdu neplave dobře, loď je jediná záchrana. Vzápětí se oba zarážíme o ocelové lano, napnuté těsně pod hladinou. Pevně sevřu prostřední palubu a je mi jasné, že člun musí projít spodem, protože z něho visí vodotěsný vak. Silný proud vzápětí vše vyřeší sám. Mohutný tah vody mě vtlačí pod lano a za ním následuje loď. Vynořuji se opět na hladinu a třemi tempy dostihnu člun. Přes hlavu se mi přelévají ledové vlny trojské peřeje. Zkouším s lodí plavat ke břehu. Avšak marně, proud mě neustále strhává ke středu řeky. V ledové vodě rychle mizí síly a cit. Uvědomuji si bezvýchodnost situace a během plavání začínám volat o pomoc. Lidé na břehu jsou, ale záchranáře nakonec zavolá jediná žena, venčící psa. Pro telefon si navíc ještě musela doběhnout domů. Jakmile vyplavu z vln peřeje a řeka se rozšíří, zkouším se znovu dostat ke kraji. Zbavuji se bot, které mizí kdesi dole. Lehám si na znak a kopu nataženýma, necitlivýma nohama, co mi síly stačí. Občas už pod sebou cítím ubíhající dno, ale proud je pořád příliš silný. Ke své obrovské úlevě konečně vidím blikající modré majáky. Proud mě unáší asi pět metrů od břehu, blíže se již dostat nedokážu. Policisté se zeptají, jestli jsem schopen vylézt na břeh, a když zjistí, že nemohu, pět jich obětavě skočí v uniformách do ledové vody. V několika vteřinách jsem na pevné zemi.

Chůze není možná, uchopí mě a donesou na cyklostezku. Pomohou mi sundat věci, zabalí do termofólie, naloží do hasičského SUV a za dvě minuty jsme u čekající sanitky. Záchranář mi nakazuje odložit všechno na podlahu, balí mě do dek a fólií, na hrudník připojuje elektrody, v žíle cítím kanylu. Sanitka vyráží a během chvíle již ležím na Bulovce, s kapačkou a napojený na EKG. Dostávám teplý čaj a snažím se rozhýbat naprosto necitlivé nohy.

Po čtyřech hodinách rozmrazování podepisuji, že jsem (aspoň tělesně) zcela zdráv, a zapůjčeným telefonem volám kamaráda, který je naštěstí na příjmu. Ač je sám nemocný, přiveze mi věci, zajedeme na hasičskou stanici pro člun a potom mě odváží domů. Jsem mu opravdu zavázán, protože v nemocnici jsem měl pouze promočené oblečení.

Doma ve vaně zaregistruji modročerný prst na jedné a tmavomodrý palec na druhé noze. Prsty bolí a já si logicky říkám, že jsem si je zřejmě ukopl o dno. (Až teprve druhý den vyděsím chirurga těžkými omrzlinami poté, co si odpoledne pro jistotu zajdu na rentgen.) Píšu děkovné e-maily PČR i RZS a usínám s pocitem vděčnosti za záchranu života!

Zbyněk Slába,

administrátor SAP