Osudové osmičky

Celá republika se připravuje na mimořádně kulatá výročí našich moderních dějin. Století zašlé republiky, půlstoletí sovětské okupace, osmdesátka Mnichova, sedmdesátka Února, dvacítka Nagana. Symbolická přehlídka toho nejlepšího a toho nejhoršího, čeho jsme kdy byli schopni.

Za připomenutí všechna ta výročí jistě stojí, už proto, aby si v nich mladší ročníky udělaly pořádek, protože v hodinách dějepisu se k nim často přes všechny ty pyramidy a pády starého Říma nestačí dostat.

Vzhledem k tomu, jak dopadly poslední volby, je pravděpodobné, že nejvýznamnějším společenským řečníkem oslav by měl být prezident Zeman. Co se mu asi při těch letopočtech honí hlavou?

Když onehdá připomínal 17. listopad, zpíval hymnu s fašistou po boku a na lidi před tribunou volal: „Nebojím se vás!“ Co řekne národu na Vítězného února? Že už nikdy nemáme naletět planým slibům o světlých zítřcích, které jen zakrývají uchvácení státu s východní mocí v zádech? Nebo že nejlepším řešením nové vlády by byla podpora komunistů? Bude v srpnu připomínat heslo: „Běž domů, Ivane?“, zopakuje, že Dubček se před padesáti lety „podělal“, nebo znovu vzkáže Ukrajincům, že okupace jejich území je fait accompli – hotová věc, proti které by neměli bojovat, a že sankce proti okupantům by se měly zrušit? Bude mu při projevu sekundovat znovu jmenovaný premiér Babiš, který nastartoval svou kariéru ve službách totalitního státu na vrcholu doby „se Sovětským svazem na věčné časy“? Nebo se vedle prezidenta znovu, jako po…