Nikdo nevolá po revoluci

Z jihu a z východu zpravidla nepřicházejí do Evropy dobré zprávy. A rozhodně ne v posledním desetiletí. Severoafrické Tunisko je v tomhle ohledu výjimkou: země, v níž v roce 2011 začal řetěz revolucí arabského jara, se v následujících letech nepropadla ani do chaosu libyjské občanské války, ani do tuhých pořádků egyptské diktatury. Sedmým rokem stojí stranou pozornosti a pomalu se snaží budovat fungující demokracii.

Není to jednoduché, od svržení diktátora Zína Abidína bin Alího se v čele Tuniska vystřídalo devět vlád.

V polovině ledna rozkývaly jedenáctimilionovou zemi mnohatisícové demonstrace, policie zadržela stovky lidí, do některých měst vláda povolala armádu, jeden člověk – pravděpodobně z šoku po nadýchání slzného plynu – zemřel. Především mladí lidé vyšli do ulic, aby protestovali proti úsporným opatřením, zdražování základních potravin a služeb a vysoké nezaměstnanosti, která nejvíc drtí právě dvacátníky. Stejné problémy před sedmi lety vedly k pádu diktátorského režimu. Otázka dne je tedy jasná: vyřeší je tuniská parlamentní demokracie?

Malý zázrak

Protentokrát ano – vláda některým požadavkům demonstrujících ustoupila a slíbila, že letošek bude pro Tunisany „poslední těžký rok“. V příštím roce by prý měly začít fungovat reformy a obyvatelé země by měli pocítit, jak se zúročují zahraniční půjčky (dodejme, že vláda zdražování potravin či benzinu ospravedlňovala právě požadavky věřitelů, především Mezinárodního měnového fondu). Až na několik…