Kde bych tu dostala něco na zahřátí? volám na dívku na bicyklu a u úst se mi v mrazivém ránu sráží pára. Z batohu jí trčí laťky, štoček plátna, rukou umazanou od barev mávne k blízké tovární stavbě. Poděkuju a vydám se udaným směrem, zatímco dívka přivazuje kolo, zdraví se s mladíky, stěhujícími rozměrnou sochu, a mizí ve vratech jiné z továren. Kam oko dohlédne, tyčí se proti šedivému nebi cihlové štíty s letopočty kolem roku 1885, jedna impozantní hala střídá druhou.
V lipské Baumwollspinnerei kdysi pracovaly dvě tisícovky dělníků, rachotily stovky strojů, spřádajících na pět milionů kil bavlněných nití ročně, a generoval se zisk, který je v ulicích saské metropole v podobě výstavních měšťanských domů i luxusních rodinných sídel patrný dodnes.
Život se tu však nezastavil, jak by se dalo po divokém 20. století, kdy textilku potkalo znárodnění, krach socialistického hospodářství a nakonec rána v podobě asijské konkurence, čekat. Čtveřice vizionářských investorů proměnila areál s mizivou perspektivou v atraktivní uměleckou kolonii lákající nejen respektované tuzemské i zahraniční umělce, privátní galerie, kreativní podnikatele, kulturní instituce, bary a restaurace, ale i četné návštěvníky z celého světa.
Prokřehlá z prohlídky rozlehlého areálu myslím nad šálkem horkého čaje na rodné Brno, kterému se kdysi s úctou přezdívalo moravský Manchester. Za svůj vzmach také vděčí textilnímu průmyslu, na místech většiny fabrik však dnes stojí bezduché kancelářské budovy,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu