Klidem proti divočině

Dopřejme si k úterním americkým volbám dvě základní zprávy, tradičně jednu špatnou a jednu dobrou.

Nejdříve tedy ta špatná: Jestliže před dvěma lety, po nečekaném zvolení DonaldaTrumpa prezidentem, bylo možné se konejšit nadějí, že se jeho populismus u moci nakonec sám znemožní, očekávání se nenaplnilo. Nebyla to úplně planá naděje, třeba v Londýně nemají lídři brexitu k podobnému konci příliš daleko, Trump ale po tenkém ledě populismu bruslit umí. Jeho strana sice zaznamenala v úterních volbách ztráty, rozhodně ale ne v takovém rozsahu, aby je bylo možné interpretovat jako jednoznačné, masové odmítnutí prezidenta a jeho politiky.

Dobrou zprávou z téže události pak je, že trumpismus určitě není neporazitelný. Demokraté získali dolní komoru Kongresu, posílili v místních vládách a opět s přehledem zvítězili v celkovém počtu odevzdaných hlasů (více viz text na str. 20–21). Bitva s nacionálním populismem je tak na jedné straně reálná a bude pokračovat, noční můra hned tak někam nezmizí. Zároveň je ale zřejmé, že se jedná především o taktickou záležitost. Objektivně měřeno, většina Američanů hlasuje proti současnému šéfovi Bílého domu a hlasovala proti němu i před dvěma lety. Trump vyhrává, protože dovede především znamenitě zacílit své poselství a využít fungování amerického volebního systému.

Zvíře v rohu

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů letošní předvolební kampaně byla právě Trumpova taktika. Americký prezident se nepochybně může…